Balancuji na prudkém svahu a přitom se natahuji se po kuličkách, které hustě obalují větvičky stromků. Vybírám ty, jejichž červená barva prozrazuje zralost. Vhazuji je do velkého plastového košíku, který mám připevněný k pasu, aby mi zůstaly obě ruce volné k česání úrody.

Plody mi v nádobě přibývají pomalu. Takhle si nevydělám ani na oběd. Za jeden kilogram jako nájemný česač dostanu v přepočtu 75 haléřů, tak se musím více snažit.

Rozhlížím se po svém společníkovi, který se mi krátce po zahájení práce ztratil v hustém porostu stromků nestejné výšky. Některé dřeviny, které očesáváme, velikostí připomínají keřík angreštu, starší jedinci dosahují hodně přes tři metry.

Najednou se po mé pravici vynoří z vegetace pětasedmdesátiletý pán v kostičkované košili. Začali jsme trhat ve stejný čas, ale zatímco já jako začátečník mám po půlhodině práce jen slabou třetinu koše, do jeho už se více nevejde.

Ten vrásčitý muž z vesnice Las Trojes se jmenuje Francisco Reyes a je jedním ze 120 tisíc honduraských cafetaleros, na jejichž pozemcích roste základní surovina pro vaše cappuccino. Kávové hrozny, jak říkají tady ve Střední Americe.

Motorka, pračka i cesta do Madridu

Nahlédnu Reyesovi do košíku a vidím, že nad červenou má převahu nezralá žlutá. Je tam zelená, vidím větvičky i nahnilé plody.

Pěstitel kávy z hondurského Las Trojes Francisco Reyes. Foto: Tomáš NídrKošík autora reportáže s nasbíranými plody… Foto: Tomáš Nídr… a košík pěstitele Francisca Reyese. Foto: Tomáš Nídr

„Musíš to brát načisto. Tady v našem okresu San Luis není nikdo, kdo by ti platil za výběrovou kávu,“ usmívá se cafetalero nad naivním cizincem.

Jeho domeček leží na okraji hliněné cesty „dlážděné“ hlubokými výmoly, po které je to oběma směry dvě hodiny kodrcání autem k nejbližší asfaltce. Pokud ovšem neprší. Za dešťů bývá zcela nesjízdná.

V sezoně vždy vpodvečer