V rozhovoru s Terezií Kovalovou se mimo jiné dozvíte:

• který seriál změnil pohled jejích rodičů na psychoaktivní látky,
• jaká necitlivá poznámka jejího bývalého partnera vedla k obratu v jejím životě,
• jak pracuje s chronickou bolestí,
• zda někdy koncertovala „pod vlivem“
• a jak zjistila, že je neurodivergentní.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že každý z nás si nese vlastní rány, kterým se nevyhneme, a je jen na nás, jestli s nimi něco uděláme. „Velmi brzy jsem pochopila, že pokud se s nimi nevyrovnám a budu je ignorovat, dokážou mě úplně zničit,“ řekla jste. Která traumata mají takovou sílu, že nás mohou zničit?

Trauma z mého pohledu není samotná událost, která se člověku stane, ale spíš to, co mu po ní chybí. Nebo naopak to, co v něm po ní zůstane a přetrvává. Je spousta lidí, které nezničilo něco, co by pro jiné mohlo být úplně likvidační. A nezničilo je to právě proto, že na sobě pracovali a dokázali se s tím, co prožili, posunout dál a zpracovat to.

Proto bych spíš řekla, že člověka častěji zničí dlouhodobý způsob, jakým se s bolestí vyrovnává – například když utíká k drogám – než samotná traumatická zkušenost, jakkoli extrémní by byla, třeba i zneužívání v dětství.

Existují traumata, která se nezdají nebezpečná, ale časem dokážou člověka úplně rozložit?

Spíš bych řekla, že jsou to taková nenápadná malá traumata, která se v člověku postupně hromadí. Ta pak mohou vyústit ve zdánlivě extrémní reakci. Například když po čtyřiceti letech odejdu od manžela, který v zásadě nedělá žádné velké problémy, ale celý život si odkládá bačkory před dveře, ačkoli mu každý den říkám, aby to nedělal. Je mnohem pravděpodobnější, že právě tahle mikrotraumata dokážou člověku nenápadně, ale zásadně otočit život úplně jiným směrem.

Mluvila jste o tom, že když s tím člověk nic neudělá, může ho to zničit. Sama jste si tím prošla. Jak jste poznala, že už je situace opravdu vážná? Jaké varovné signály vám daly najevo, že je načase s tím začít něco dělat?

Když se snažím o těchto věcech mluvit otevřeně, často chci apelovat na lidi, aby rozlišovali míru. Když ti není dobře týden, to se stane každému. Když se necítíš psychicky v pohodě měsíc, je to nepříjemné, ale pořád se to dá zvládnout. Pokud je ti ale devět měsíců každý den od rána do večera hrozně a máš pocit, že už chceš umřít, protože se to začne jevit jako snazší možnost než čelit tomu, co se děje – potom by člověk neměl být odtržený od reality. Neměl by si namlouvat, že se vlastně nic neděje, i když se mu život očividně rozpadá. U mě ale nešlo jen o tu délku.

Velmi silně jsem v sobě cítila divné napětí a zároveň prázdno. Takové zvláštní vnitřní bahno. Měla jsem pocit, že jsem se změnila v jakousi beztvarou čmouhu. Navenek bylo všechno správně, papírově to vypadalo, že mám skvělý život, ale uvnitř jsem stagnovala. Vnitřně člověk cítí, že se něco děje, i když to ještě nedokáže pojmenovat. Postupně se mi všechno začalo spojovat do jednoho celku. Psychika, fyzické prožívání, manželství, práce… všechno se začalo slévat a vzájemně ovlivňovat. A když to trvalo už rok a půl, dva, pořád jsem fungovala, ale napětí narůstalo, až to vyvrcholilo jednou situací.

Jakou?

Během jedné naší intenzivní debaty mi můj bývalý manžel řekl, že