„Ještě ses mě nezeptala, kde si představuju sám sebe za deset dvacet let. Zeptej se, prosím!“ smál se Pavel Jungwirth, když jsme spolu před dvěma lety dělali rozhovor, na jehož základě jsem pak psala jeho velký profil a ze kterého využiju úryvky a citace i v této vzpomínce.

Profil vznikal u příležitosti předávání Cen Neuron, Pavel Jungwirth tehdy získal ocenění za celoživotní přínos vědě v oblasti chemie. Vraceli jsme se k jeho životním i profesním křižovatkám.

Tehdy si dělal legraci, že na „celoživotní přínos“ je přece brzo… Hm…

Tak jsem se samozřejmě zeptala, jak si přál: „Jak si představuješ sám sebe za deset dvacet let?“

„Chtěl bych být správce tenisových kurtů ÚOCHB. Tedy v prvé řadě je nutné, aby ÚOCHB nějaké kurty postavil nebo koupil. A já tam pak budu správcovat. Nebudu muset z ústavu odejít, ale zároveň uvolním místo profesora, bude to win–win. Budu jezdit po antuce s válcem a pak hrát a mezi sety trousit moudra k mladým kolegům,“ modeloval vášnivý tenista své sny o post-vědecké budoucnosti.

Sny se rozplynuly.

Vysněný kurt je bez správce.

Pavel Jungwirth nestihl zestárnout. Zemřel.

Dokud žil, žil rodinou, dětmi a vnuky, láskou ke své přítelkyni (která je i mojí kamarádkou), žil tenisem, vědou, kamarády…

Naposledy jsme se viděli, když radostně slavil v kruhu kamarádů svoje šedesátiny. Ochutnávali jsme famózní víno jeho vlastní výroby. Pár měsíců předtím jsme společně tančili čardáš na oslavě padesátin společného kamaráda. A v létě jsme se chystali za Pavlem a Veronikou na samosběr ovoce v jejich nově koupeném sadu.

Myslím na všechny Pavlovy blízké a milované. Myslím na jeho rodinu, myslím na jeho partnerku. Musí se cítit strašně opuštěni.

Tak jako všechny jeho vědecké „děti“, které během desítek let vedl, motivoval, inspiroval. A jeho kolegyně a kolegové, se kterými měl rozjeté projekty.

Nám všem bude chybět jeho nakažlivý úsměv, neposlušné kudrnaté mikádo, jeho barevné vestičky, batikovaná a vtipná trička, jeho vášeň pro poznání a poznávání nepoznaného, vášeň pro vyvracení bludů a pavědy, pro přicházení věcem na kloub, zápal, s jakým se dovedl vrhnout třeba do vylepšování společenského nebo vědeckého prostředí…

Jo, budou nám chybět i ta jeho nekonečná tenisová vyznání…

O tenisu by dokázal mluvit hodiny. Hrával jako kluk, na „stará kolena“ se na antuku vrátil.

„Je to skoro posedlost. Těžko v týdnu hledám den, kdy nehraju. Je to droga. Když hrajete, nemůžete myslet na nic jiného, člověk tam v tu chvíli musí být absolutně soustředěný – když začne přemýšlet o něčem jiném, prohraje. Tenis mi dává svobodu chvíli nemyslet, být teď a tady. Je to forma meditace.“

České společnosti a nejen české, ale světové vědě však bude chybět Pavel Jungwirth – vědec. Vědu dělal na špičkové úrovni (ať už to byla věda vážná, nebo si chtěl tak trochu vědecky „zablbnout“), uměl o ní taky krásně a srozumitelně mluvit, přitáhnout k vědě zájem publika.

„Dělám nějaké zábavné šílenosti, hlavně pro krásu a radost, a samozřejmě seriózní vědu. Fyzika a chemie je za tím ale pořád stejná,“ vyprávěl mi Pavel Jungwirth před dvěma lety nad talířem těstovin v restauraci nedaleko Ústavu organické chemie a biochemie v Dejvicích, který byl jeho vědeckým domovem.

„Slaná voda a ionty. Ty mě drží ve vědě nad vodou. Plavu si ve slané vodě s ionty, rozumíme si a je nám spolu dobře.“

Ve zdůvodnění nominace Ceny Neuron se píše, že se na přelomu tisíciletí Pavel Jungwirth stal ve svých tématech etablovaným lídrem ve fyzikální chemii. „Změnil způsob, jak přemýšlíme o solvataci iontů a elektronů ve vodě a na vodních rozhraních, což je klíčové pro pochopení důležitých procesů v heterogenní atmosférické chemii, chemické technologii i vnitrobuněčných biologických interakcích.“

Uf. Tak jsem tehdy Pavla poprosila o překlad. V čem spočívá ta změna přemýšlení? Co je tam, kde končí voda?

„Dřív se myslelo, že tam je zase jen voda. My jsme ukázali, že ne. Klasická učebnicová představa říká, že na vodních rozhraních nejsou žádné ionty solí. My jsme ukázali, že jsou.“

Jak už jsem zmínila, Pavel Jungwirth byl tátou čtyř (dnes už dospělých) dětí. V našem rozhovoru přiznával, že se