„Abych hned na startu zodpověděla otázky, které vás teď určitě napadají: Ne, nikdo mě v dětství netýral. Ne, nikdo mě neznásilnil. Ne, nemám rodiče alkoholiky. Ne, nevyrůstala jsem v dětském domově. Ne, nezažila jsem dramatický rozvod rodičů ani žádné jiné tragédie nebo traumata. Ne, neberu drogy ani nemám dluhy,“ vyjmenovává hned v úvodu autobiografické knihy Deník lehký holky její autorka Celeste Will.

Vyvrací tak řadu předsudků pojících se k práci sexuální společnice. K ní dvaadvacetiletou studentku pražských práv nedovedly nuzné životní okolnosti. Byla to její osobní volba.

Celeste Will své dětství popisuje jako normální, její rodiče byli podporující a fandili jí. Nikdy jí nic nechybělo. Že chce studovat práva, věděla už odmalička a celé dospívání si šla za svým snem. Ve chvíli, kdy se za vzděláním přestěhovala do Prahy, poznala největší úskalí studentského života – nekonečné a často nemožné kloubení školy a práce.

Špatně placené a vyčerpávající brigády ke studiu Celeste zpočátku přijímala jako nedílnou součást studentského života. Jednoho dne se ovšem se spolužačkami dozvěděly, že se jedna ze starších akademických kolegyň živí jako společnice. Ze zvědavosti tak společně zamířily na on-line fórum, kde lidé podobné služby nabízejí.

Nejen Celeste byla překvapená, v jakých částkách se inzeráty pohybují. „Tyjo prostitutky vlastně vydělávaj za pár hodin to, na co já musím pracovat celej měsíc… To je teda dost nefér, že jim stačí roztáhnout nohy a já musím stát deset hodin na nohou a fakt pracovat… No, ale zas je to vykoupený tím, že po sobě musí nechat lízt hnusný starý dědky a riskovat všelijaký nemoci,“ přibližuje své prvotní myšlenkové pochody v knize Celeste Will.

Po důkladné rešerši zkušeností podobných společnic ale došla k závěru, že to může být „hodně vzrušující zakázaný dobrodružství“. A to i navzdory tomu, že