Spisovatel a dramatik Václav Havel se narodil 5. října 1936. Jeho příběh ale nezačíná ani v disentu, ani v Divadle Na zábradlí, ani v prezidentské kanceláři na Pražském hradě. Začal mnohem dřív v rodině stavitelů, podnikatelů, filmových producentů, diplomatů, novinářů, výtvarníků a později také vědců. Každá generace Havlových přidala k rodinnému příběhu vlastní vrstvu – a často také vlastní dům, podnik nebo místo setkávání.

 
S Kudy z nudy se proto tentokrát nevydáme jen po stopách nejslavnějšího člena rodiny. Podíváme se také na muže a ženy, bez nichž by nevznikla Lucerna, Barrandovské terasy a okolní vilová čtvrť, slavné filmové ateliéry ani prostředí, v němž vyrůstali bratři Václav a Ivan Havlovi.
 

Jedním z hlavních dějišť rodinného příběhu Havlových je dům na dnešním Rašínově nábřeží. Nechal jej postavit Vácslav Havel, úspěšný stavební podnikatel, který se z poměrně skromného rodinného zázemí vypracoval mezi významné pražské stavitele. Havlovi se do domu nastěhovali na začátku 20. století a jejich byt se brzy stal místem společenských setkání. Přicházeli sem lidé spojení s Národním divadlem, podnikáním, kulturou i politikou a pravidelné návštěvy divadel patřily k samozřejmostem rodinného života.

 
Právě tady vyrůstali Vácslavovi synové Václav M. a Miloš, později také vnuci Václav a Ivan. Z oken domu bylo vidět na Vltavu, Vyšehrad i město, které členové rodiny pomáhali měnit. Praha pro ně nebyla jen místem k bydlení. Byla prostorem, v němž se dalo stavět, podnikat, tvořit a uskutečňovat velké plány.
 
Po únoru 1948 se někdejší rodinný svět smrskl. Komunistické úřady Havlovým zabraly pětipokojový byt a rodina Václava M. Havla musela žít v garsoniéře ve stejném domě. Dům tak zůstal kulisou jejich života, ale místo sebevědomé podnikatelské rodiny v něm náhle žili lidé označení režimem za příslušníky nepřátelské buržoazie.
 

Zakladatelem podnikatelské tradice rodiny byl Vácslav Havel. Vystudovaný stavební inženýr začínal u plánů pražských dlažeb a kanalizací, později založil vlastní stavební kancelář a podílel se na výstavbě téměř dvou desítek činžovních domů. Zároveň podporoval český kulturní život a v Družstvu Národního divadla měl na starosti hospodaření, takže se mu přezdívalo ministr financí Národního divadla.
 
Jeho největším snem byl moderní víceúčelový palác podobný těm, které s manželkou Emilií vídali při cestách po evropských městech. Stavba ve Vodičkově ulici začala v roce 1907 a navzdory finančním problémům, první světové válce i úředním překážkám byla v roce 1920 dokončena. Nový palác dostal jméno díky Emilii Havlové. Když viděla návrh průčelí, poznamenala, že stavba vypadá jako velká lucerna. Název se ujal – a Lucerna se stala jedním z nejznámějších pražských paláců. Emilie přitom nebyla jen manželkou stojící v pozadí. Ručila svým majetkem za půjčky, pomáhala vykupovat domy a parcely a po manželově smrti v roce 1921 převzala dohled nad Lucernou i dalšími rodinnými podniky.

 
V Paláci Lucerna se propojilo téměř všechno, co rodinu Havlových provázelo: stavitelství, podnikání, film, divadlo, společenský život i víra v moderní Prahu. Kino Lucerna se stalo prvním stálým kinem v českých zemích, Velký sál hostil plesy, koncerty a společenské události a pasáž dodnes patří k nejvýraznějším místům pražského centra.
 

Velkoměstský život měl svůj venkovský protipól. Když Emilie Havlová po prodělaném infarktu přestala cestovat do zahraničí, nechal pro ni manžel roku 1908 postavit dřevěný dům na samotě nedaleko obce Žďárec. Rodina jej pojmenovala jednoduše Havlov. Představuje důležitý klíč k celému rodinnému příběhu. Havlovi si po generace vytvářeli místa, kam se dalo uniknout z města, ale nikoli od lidí. Jejich venkovské domy nebyly samotářskými úkryty. Byly to prostory rozhovorů, návštěv, práce, četby a setkávání.

 
Na Havlov nejezdili jen příbuzní. Setkávali se tu podnikatelé, umělci, politici a další přátelé rodiny. Místo spojovalo odpočinek se společenským životem podobně jako pražský byt nebo později Hrádeček. Za druhé světové války zde trávili hodně času také malí Václav a Ivan Havlovi a chodili do školy v nedalekém Žďárci. Když Havlovi o rodinné sídlo po nástupu komunistického režimu přišli, Havlov se proměnil v základnu pro letní tábory. Původní dům už nestojí, projít se však můžete lesem nad řekou Bobrůvkou a navštívit třeba zříceninu hradu Víckov.
 

Po smrti rodičů převzali rodinné podniky synové Václav M. a Miloš Havlovi. Každý se vydal jiným směrem, ale oba dokázali zásadně ovlivnit podobu české kultury i Prahy. Starší Václav M. Havel vystudoval stavební inženýrství a už jako student pomáhal rozkreslovat plány Velkého sálu Lucerny. Během pobytu ve Spojených státech jej zaujaly kalifornské vilové čtvrti a restaurace na pobřežních útesech. Po návratu si vybral do té doby téměř pustý skalnatý kopec nad Vltavou a rozhodl se na něm vybudovat moderní zahradní čtvrť. Podle Barrandovské skály ji nazval Barrandov.

 
Nechal sem zavést silnici, elektřinu a kanalizaci a v roce 1929 otevřel Barrandovské terasy, prvorepublikový klenot postavený podle návrhu architekta Maxe Urbana. Funkcionalistická restaurace s bílou věží se stala vyhledávaným výletním místem a lákala hosty heslem „Za Prahou, a přece v Praze“. Jezdili sem Pražané, umělci i filmové hvězdy a večery doprovázela například kapela Melody Boys R. A. Dvorského.
 
Mladší Miloš Havel zamířil k filmu. Už v osmnácti letech se stal ředitelem Bia Lucerna, dovážel zahraniční snímky a postupně se vypracoval v nejvlivnějšího českého filmového producenta. Na Barrandově nechal vybudovat moderní filmové ateliéry, které byly otevřeny roku 1933 a patřily k největším ve střední Evropě. Pod značkou Lucernafilm vznikly mimo jiné snímky Kristián s Oldřichem Novým, Adinou Mandlovou a Natašou Gollovou v hlavních rolích, Eva tropí hlouposti, Babička nebo Noční motýl.
 

Příběh Miloše Havla není jen vyprávěním o lesku prvorepublikového filmu. Za okupace se ocitl pod tlakem nacistů, kteří chtěli barrandovské ateliéry ovládnout. Musel se pohybovat v prostředí plném kompromisů a nebezpečných rozhodnutí, zároveň však podle svědectví pomáhal kolegům ohroženým vězením nebo totálním nasazením.
 
Po druhé světové válce byl obviněn z kolaborace, ale soud jej obvinění zbavil. Po únoru 1948 mu komunisté zabavili majetek a znemožnili další práci. První pokus o útěk skončil vězením, při druhém se mu v roce 1952 podařilo odejít do Německa. V Mnichově se už na někdejší úspěchy navázat nepodařilo a roku 1968 zde zemřel. Jeho osud připomíná, že rodinný příběh Havlových neměl podobu nepřetržité cesty vzhůru. Podnikatelské a kulturní projekty, které vznikaly několik desetiletí, postupně převzali nacisté a komunisté. Rodina přišla o podniky, domy i možnost svobodně rozhodovat o vlastním životě.
 

K Havlovým se ve třicátých letech připojila další pozoruhodná rodina. Václav M. Havel se roku 1935 oženil s Boženou Vavrečkovou, dcerou Huga Vavrečky. Do rodinného příběhu tak vstoupila moravská a slezská větev spojená s diplomacií, novinařinou, politikou a Baťovým Zlínem.

 
Hugo Vavrečka byl muž mnoha profesí. Působil jako novinář, diplomat, národohospodář, politik a později jako jeden z ředitelů firmy Baťa. Byl také dědečkem Václava a Ivana Havlových a na oba vnuky měl výrazný vliv. Ve Zlíně si nechal podle projektu architekta Vladimíra Karfíka postavit vilu, dokončenou roku 1941. Stavba spojuje pozdní funkcionalismus s inspirací dílem Jana Kotěry. Nechyběla velká obytná hala s krbem, zimní zahrada, terasa, knihovna, laboratoř ani garáž se zázemím pro řidiče. Malí Václav a Ivan sem jezdili za prarodiči na prázdniny.
 
Rodina musela vilu roku 1946 opustit a později zde fungoval dětský domov a školy. V devadesátých letech se objekt v restituci vrátil rodině Havlových, dnes ve Vavrečkově vile najdete Restaurant La Villa, který v roce 2025 získal Michelinskou hvězdu. Vila tak dodnes připomíná méně známou zlínskou stopu rodiny budoucího prezidenta.
 

Božena Havlová, rozená Vavrečková, nebyla jen dcerou významného diplomata a matkou slavného prezidenta. Byla výtvarnicí, navrhovala plakáty a reklamy pro podniky Lucerny a podílela se také na podobě baru Trilobit na Barrandově. Život svých synů zachycovala v originálních fotografických albech, kde snímky doplňovala kresbami a kolážemi. Vytvářela jim také vlastní učebnice, které později vyšly knižně pod názvem Didasko – učím. Do výchovy synů tak vnášela výtvarnost, hravost a osobní způsob vyprávění.
 
Po roce 1948 však i její život zásadně změnila perzekuce celé rodiny. Synové nesměli studovat podle svých schopností, manžel byl vězněn a rodině hrozilo vystěhování z Prahy. Božena později pracovala jako průvodkyně zahraničních turistů a dožila se prvních divadelních úspěchů Václava i vědecké dráhy Ivana.
 

Také v další generaci se rodinná cesta rozdělila do dvou výrazných směrů. Václav Havel se stal dramatikem, esejistou, disidentem, jedním z prvních mluvčích Charty 77 a nakonec posledním československým a prvním českým prezidentem. Jeho mladší bratr Ivan M. Havel spojil svůj život s kybernetikou, umělou inteligencí, filozofií a zkoumáním lidského vědomí. Po roce 1989 založil Centrum pro teoretická studia, společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky.
 
Na první pohled šli každý jiným směrem. Jeden pracoval s jazykem divadla a politiky, druhý s jazykem vědy a filozofie. Oba ale zdědili rodinnou zvídavost, zájem o veřejné dění a potřebu vytvářet prostředí, v němž se potkávají lidé z různých oborů. Václav Havel navíc vyrůstal v prostředí, kde byla kultura stejně samozřejmá jako podnikání. Herečky stříbrného plátna jej jako malého chlapce hladívaly po hlavě, strýc Miloš řídil filmové ateliéry a doma se setkával s lidmi z kulturního i politického života. Když se ho prý při návštěvě Vladislavského sálu průvodce zeptal, zda někdy viděl něco podobného, odpověděl, že takový sál mají v Lucerně také. O mnoho let později právě ve Vladislavském sále skládal prezidentský slib.
 

Po ztrátě rodinného Havlova se v životě Václava Havla objevilo nové venkovské útočiště. V šedesátých letech získal s první manželkou Olgou chalupu na Hrádečku u Trutnova. Místo pod zříceninou hradu Břecštejna postupně převzalo úlohu, kterou měl kdysi Havlov: dalo se tu psát, přemýšlet, hostit přátele a na chvíli uniknout z Prahy.
 
Podoba obou míst ale odpovídala rozdílným epochám. Havlov vznikl jako pohodlné rodinné sídlo úspěšných pražských podnikatelů. Hrádeček byl skromnější chalupou zakázaného spisovatele, kterou sledovala Státní bezpečnost. Přesto se stal jedním z center nezávislé kultury a občanského odporu. Scházeli se tu chartisté, spisovatelé, herci a hudebníci undergroundu; v roce 1977 se na Hrádečku konal festival druhé kultury, na který dorazily přibližně dvě stovky lidí.
 
Také tu vznikaly Havlovy hry a eseje. Zkušenost z práce v trutnovském pivovaru se proměnila v Audienci, jedna z místních stodol sloužila jako neoficiální divadelní prostor a okolní krajina byla svědkem návštěv, policejních kontrol i tajných rozhovorů. Hrádeček zůstal Havlovým domovem i po roce 1989, kdy sem místo disidentů začali přijíždět světoví politici, umělci a přátelé z různých zemí. Václav Havel zde 18. prosince 2011 zemřel.
 

Rodinný příběh Havlových vede od pražských činžovních domů přes Lucernu, Barrandov a filmové ateliéry až k prezidentskému úřadu. Zároveň ale spojuje mnohem tišší místa: byt na nábřeží, vilu ve Zlíně, Havlov a chalupu na Hrádečku.
 
Ne všechny stavby a podniky rodině zůstaly. O některé přišla za okupace, jiné jí zabavil komunistický režim. Přesto každá generace vytvořila něco, co přežilo původní majitele: městský palác, filmové studio, čtvrť, divadelní hry, vědecké pracoviště nebo místo svobodných setkání.
 
Vydejte se s Kudy z nudy po stopách rodiny Havlových. Projděte pasáží Lucerna, zamiřte na Barrandov, zastavte se u domu na Rašínově nábřeží, objevte zlínskou vilu Huga Vavrečky nebo krajinu kolem někdejšího Havlova a Hrádečku. Zjistíte, že Havlovi nestavěli jen domy. Vytvářeli místa, kde se setkávali lidé, nápady, kultura, věda, film i politika – a kde soukromé rodinné příběhy opakovaně vstupovaly do velkých dějin.