Tržby filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana za první víkend předčily značně vysoká očekávání. Stalo se tak po týdny a týdny trvající kampani vedené různými osobnostmi online pravice včetně Elona Muska, podle nichž koupě lístku na ten film rovná se podílení na zradě západní civilizace a Odyssea si nezaslouží nic než bojkot. Ta kampaň byla ještě přiživovaná algoritmy, při pohledu do virtuálního světa vypadala veliká a intenzivní. A nevedla k ničemu, jakkoli se někteří její zapálení roztleskávači ten krach pokoušejí ex post relativizovat.

Dala by se v té souvislosti triumfálně zopakovat pár let stará poučka: Twitter (nebo jiná sociální síť) není reálný život. To, obávám se, není tak docela pravda. Ale i tak se dá říct, že témata, která při pohledu na sítě mohou působit jako významná a vášnivě diskutovaná obrovským počtem uživatel, v reálu lidi zas až tolik nezajímají. Podobnou zkušenost mohla víckrát udělat i pokrokářská levice. Dají se pro to najít příklady i ze světa filmu, třeba řada nových hraných předělávek animovaných filmů společnosti Disney. Jsou velice „woke“ a prodělaly majlant, jejich tvůrci a producenti třeba taky podlehli omylu, že názory hojně zastoupené na sociálních sítích nějakým způsobem reflektují „hlas lidu“. A pak se divili. Pro velkou část tzv. běžných diváků zjevně při rozhodování o tom, na co půjdou do kina, není ideologické hledisko tolik podstatné (navíc v Nolanově případě se ty předběžné ideologické odsudky s filmem hodně zdaleka míjely).

Američtí republikáni kdysi rádi používali termín „mlčící většina“. Označovali jím lidi, kteří různé ideové střety tolik neprožívají, myšlenkové úlety dobových radikálů je nijak neoslovují, chtějí především žít svoje životy, pokud možno nerušeně. V polarizovaném diskurzu jejich hlas není moc slyšet. Ronaldu Reaganovi sázka na tuhle skupinu vyšla. Opět. Mohlo by to vést k analogii s dneškem a optimistickému závěru, že i dnes existuje nějaká mlčící většina, které se krajnosti současného diskurzu už přejídají. Třeba i existuje, třeba tu dál jsou lidé zdaleka ne tak nesmiřitelní, jak se z podoby veřejné debaty může zdát. Třeba jsou tu i dál lidé, jejichž názory jsou nadále eklektické, tedy ne do poslední mrtě a ve všech ohledech definované skupinovou příslušností. Třeba jich je hodně. Bývají označováni za stádo, když většinově projeví postoj, který nějakému online vševědovi nekonvenuje, a pokud s ním naopak souzní, stávají se v jeho očích inherentní moudrostí nadaným lidem. Je ale otázka, jestli tahle mlčící většina něco zmůže, ať už v Americe, nebo jinde. Taky se nezdá, že by někdo vyvíjel systematickou snahu ji oslovit.

Online bojovníci mohou být čas od času zklamáni zjištěním, že jejich pohled sdílí o dost méně lidí, než předpokládali. Zároveň si osvojili modus operandi, který může početně ne tolik významné menšině získat disproporčně velký vliv a moc. Nalevo i napravo probíhá (zvlášť viditelné to je ve Spojených státech) pochod institucemi, ani ne tak dlouhý, jako býval dřív. A ne jenom těmi veřejnými, ale třeba i aparáty dvou rozhodujících politických stran, což má předvídatelný dopad na jejich sebeprezentaci i agendu. Ti mlčící či zamlklí „normálové“ (možná už nikoli většinoví) to mohou jen těžko ovlivnit. Nakonec jim zbude pouze volba mezi dvěma variantami nepřijatelného, rozhodování, které zlo je to menší. Přičemž i to může být nakonec veliké až až.