Píše se rok 1929. Vyškovské rodačce Zoře Šemberové je šestnáct let. Její otec, brněnský učitel Jan Šembera, posílá dopis významnému pražskému tanečnímu teoretikovi Emanuelu Siblíkovi s dotazem: „Co dělat s nadaným a do tanečního umění zblázněným děvčetem?“ Siblík, který studoval estetiku výtvarného umění a pohybu na pařížské Sorbonně, obratem odpovídá: „Jedině ho nechat studovat u výborné učitelky klasického tance Oľgy Preobraženské v Paříži.“

Šembera vzal jeho doporučení vážně. Jako hlava rodiny se třemi dětmi a učitelským platem na to ale neměl, a tak se zadlužil. „Někteří příbuzní bombardovali mé rodiče výčitkami: ‚Kam dali rozum, poslat děvče na taneční studia do zkažené Paříže,‘“ vysvětlovala Zora Šemberová o několik desítek let později ve své autobiografii nazvané Na šťastné planetě.

„Už ta skutečnost, že mě podporovali v tom, abych se stala profesionální tanečnicí, byla sama o sobě nepřijatelná. Tehdy se většina lidí dívala na baletky s despektem. Nesly v sobě něco ponižujícího. Něco, co se nesrovnávalo s ‚dobrou společností‘.“ Když Zora Šemberová v téměř sto letech umírala, k primabalerínám se naopak přistupovalo jako k celebritám. Rodiče, kteří našli na začátku jejího života odvahu postavit se zaběhnutému maloměšťáckému uvažování‚ proto považovala za své největší životní štěstí.

Narodila se ve Vyškově ve znamení třináctek 13. března 1913, půl hodiny po svém bratrovi Mirkovi a dva roky po nejstarší sestře Šárce. S „Mirínkem“, který v dospělosti vystudoval práva, byli sice dvojvaječná dvojčata, ale tak silně propojená, že když jednoho rozbolely zuby, druhého okamžitě také, i když byl jeden z nich třeba mimo domov u babičky.

Oba rodiče učili a děti je doma po moravsku oslovovaly „tatíček a mamička“. Tatíčka, vášnivého esperantistu, hudebníka, výtvarníka, odborníka na krasopis (vytvořil písmo, o kterém přednášel i v Paříži), Zora obdivovala. Mamičku Františku Dušku Šemberovou, rozenou Starnovskou, zbožňovala. Vnímala ji skoro jako nadpozemskou bytost. Přestože se matka sama jen tak tak vyléčila z tuberkulózy, snažila se ve všem ulehčovat otci, který měl pro změnu slabé srdce. Učila, vychovávala tři děti a k tomu vydávala osvětový časopis.

Šemberovi se po první světové válce přestěhovali do Brna. Žili pokojně v činžovním domě v Králově Poli. Šárka, Mirko i Zora nedostávali klasické dárky, ale například vstupenky do divadla. Tak se stalo, že zhlédli představení Strakonický dudák s malou taneční sekcí. Pro Zoru to bylo něco jako blesk z čistého nebe. „Do té doby jsem netušila, že se děj a pocity dají vyjadřovat i beze slov pohybem. Po návratu domů jsem rezolutně prohlásila, že chci být tanečnicí,“ vzpomínala později.

Byla prý tak přesvědčivá, že ji rodiče zavedli k Jaroslavu Hladíkovi, tehdejšímu šéfovi a choreografovi baletu Zemského divadla v Brně. Když jim sdělil, že školou povinné žačky nebere, v noci dostala vysokou horečku. Rodiče pochopili, že jde o něco hlubšího než chvilkové oslnění, a našli pro ni brněnské soukromé studio Madame Gugenmotz, které vedla hluchoněmá taneční pedagožka.