Zvuk vařící se vody na kafe. Nepřítomný pohled shrbeného muže se mění v bolest schovanou za křečovitý úsměv. Pak jeho oči zase zahalí stín. A takhle pořád dokola.

Režisérka Pepa Lubojacki pět let sledovala člověka závislého na alkoholu, žijícího na ulici. Svého bratra Davida.

A taky pět let zachycovala sebe, své vlastní smiřování se s předčasnou smrtí otce, traumatickým dětstvím a faktem, že nemůžete zachránit toho, kdo sám nechce. I kdybyste si to přáli celou svou bytostí.

Její snímek Kdyby se holubi proměnili ve zlato pokládá mnoho otázek. Pádných. A já si dovolím je pokládat také. Odpovědi totiž nemáme. Jako závislost sama je tento stav neutěšený, dají se v něm pouze vrstvit otázky bez uspokojivých rozuzlení.

Jen si to představte. Váš bratr, člověk, kterého milujete, je v neustálém ohrožení života. Závislost na alkoholu s ním mává tak, jak umí jen ona, a jako lepicí páskou ho drží na okraji společnosti, na ulici.

Váš bratranec, také člověk bez domova, přišel o obě nohy. Otec, člen předchozí generace alkoholiků ve vaší rodině, před lety zemřel na komplikace spojené se závislostí.

A vy nemůžete udělat nic, co by vašeho bratra ochránilo před stejným osudem.

Odmítáte to ale vzdát. Bratra navštěvujete, posloucháte, promlouváte mu do duše, platíte mu ubytovnu, nosíte mu