„Asi jsem omylem vyhodila albi tužku. Nemáte nějakou navíc?“ ozvala se v jedné ze sousedských skupin na mé facebookové zdi neznámá matka. Je to už několik dní, a přesto mi ta její banální otázka pořád straší v hlavě.

A to navzdory tomu, že mé tři děti už věku „mluvících“ tužek dávno odrostly a nemohu si stěžovat, že bych se ještě nacházela v onom raně mateřském stavu, kdy ztrácení životně důležitých dětských nezbytností tohoto typu bylo pro mě každodenní katastrofou číslo jedna.

Představa matky uprostřed chaosu bytu s dítětem, které nemůže najít svou hračku, a s vědomím, že za její ztrátu můžete nejspíš právě vy, je téměř hororová. A přitom je to banalita, jenže z podobných banalit se skládá celý rodičovský den. A těch je teď před námi požehnaně, ať jsou vaše děti jakéhokoliv věku.

Prázdniny jsou náročné období pro všechny. Jistoty v podobě pravidelného režimu vzdělávacích institucí se hroutí, úmorné vedro hatí mnohé plány a činí nesnesitelně unavenými živitele i jejich potomky.

O moc lepší to není ani se staršími dětmi. Ono klišé „malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“ má něco do sebe – a to s dětmi na prahu puberty ještě zdaleka nespěju do finále.

Přesto nechci umenšovat starosti matek malých dětí, jež si ještě příliš důvěrně pamatuju. Tím spíš, že mám to období spojené s covidem, což intenzitě tehdejších prožitků ještě přidalo. I covid byly vlastně takové prázdniny…

Tento text píšu 26. června, tedy v den, kdy po rozdání vysvědčení a obražení bližších i vzdálenějších zmrzlináren vydávajících cukry zdarma mé děti ve věku deset, třináct a třináct let dorazily domů a před sebou mají, stejně jako já, celé dva měsíce „volna“. Tedy díky danajskému daru ministra Plagy ještě o něco víc, děkuji vřele za celé české rodičovstvo.

Dvouměsíční prázdninové martyrium samozřejmě lze obelstít různými aktivitami. Jistě i na vás na sociálních sítích útočí všechny ty