Zatímco architektura normalizace si užívá zvýšeného odborného i laického zájmu, stavby z rané porevoluční dekády na své „objevení“ dosud čekaly. Touženou retrospektivu architektonického dědictví českých devadesátek přináší publikace DEVADE: Architektura Prahy mezi přísností a diskotékou (Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, 2026). Kniha přináší výběr třiceti pozoruhodných dobových staveb a několik esejů na související témata. V autorském týmu se sešli publicista Matěj Beránek, kunsthistorička Adéla Vaculíková, architekt Jan Bureš a fotograf Radek Šrettr Úlehla. První dva jmenovaní v rozhovoru říkají, že cílem knihy bylo zbavit architekturu devadesátek stigmatu bizáru, ale i přílišné racionality, a také přiznávají, že osud některých brutalistických staveb je varováním, že bychom se měli architektonickému dědictví nedávné minulosti věnovat dříve, než bude pozdě. Kniha DEVADE doprovázela stejnojmennou výstavu, kterou do poloviny května hostil CAMP.

Proč má smysl zabývat se architekturou devadesátých let?

Matěj Beránek: Dodnes stála mimo pozornost odborníků a odbornic a stále se k ní váže řada předsudků, což je v architektuře poměrně běžné. Často se říká, že bychom se architekturou měli zabývat až s odstupem třiceti, čtyřiceti nebo padesáti let. Jenže my jsme byli vychovaní zkušeností s demolicemi poválečné architektury a kauzami kolem ztracených staveb, a to nás vedlo k přesvědčení, že je potřeba začít se o tyto věci zajímat dřív, než bude pozdě.

Od začátku jsme to téma chtěli otevřít bez nostalgického slintání, ale zároveň i bez apriorního odsudku celé dekády.

Adéla Vaculíková: Pro celý projekt DEVADE bylo důležité i to, že architektura devadesátých let – byť jsme se zatím věnovali jen Praze – stále není pořádně zmapovaná. Když si člověk vybírá výzkumné téma a může dělat něco nového, je to samozřejmě velmi lákavé.

Dá se najít nějaká základní charakteristika této dekády?

Matěj: Podtitul knihy i výstavy zní Architektura Prahy mezi přísností a diskotékou. Když se řekne devadesátková architektura, většina lidí si představí určitou rozjitřenost – barvy, extravaganci, postmoderní hravost, estetiku Daniela Nekonečného. Jenže nás při výzkumu překvapilo, že tak jednoduché to vůbec není. Dozvuky postmoderny byly určitě důležité, ale zdaleka nešlo o jedinou tendenci. Existovala i druhá poloha, které říkáme přísnost.

Adéla: Důležité je právě to slovo „mezi“. Neznamená to, že architektura devadesátých let byla buď šílená diskotéka, nebo naopak strohá racionalita. Šlo o celé spektrum různých poloh. Na jedné straně byla určitá exhibice, na druhé umírněnost – a to nejen formální, ale i v tom, jak se stavba vztahovala ke svému okolí nebo jaký měla program. Tahle „česká přísnost“ je pojem, který zavedl historik architektury Rostislav Švácha, a právě od něj jsme si ho vypůjčili. S tímto směrem navíc spojoval i určité morální aspekty architektury.

Pod knihou jsou kromě vás podepsaní ještě architekt Jan Bureš a fotograf Radek Šrettr Úlehla. Jak váš tým vznikl a kdy přišel nápad na knihu?

Matěj: Sešli jsme se v roce 2023 v redakci architektonického magazínu EARCH.cz. Já jsem byl šéfredaktor, Adéla zástupkyně, Honza nastoupil jako redaktor a Radek pro nás dlouhodobě fotografoval. Fungovalo to mezi námi a po nějaké době jsme cítili, že bychom chtěli společně pokračovat v něčem vlastním. Zároveň jsme si všimli, že se začíná vracet zájem o postmodernu. Ještě o pár let dřív to bylo téma, kterému se skoro nikdo nechtěl věnovat. Možná to souvisí i s atmosférou posledních let – covidem, válkou, určitou společenskou únavou. Lidé se často vracejí k uvolněnějším stylům a estetikám. Vidíme to v architektuře, designu i v popkultuře.

Říkali jsme si, pojďme se podívat, co se vlastně v devadesátých letech dělo. Tehdy totiž existovalo minimum zdrojů. A právě ten pocit objevování byl hrozně důležitý. Nakonec jsme získali podporu od Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy a projekt se dal do pohybu. Kniha pak organicky vedla i k výstavě – bylo vidět, že to lidi zajímá.

Jak jste si rozdělili práci?

Matěj: Já jsem fungoval hlavně jako editor a koordinátor celého procesu. Ale pokud jde o samotné texty, byli jsme všichni tři rovnocenní autoři. Ukázalo se jako výhoda, že každý máme jiný background. Já jsem publicista, který architekturu nestudoval, Adéla vystudovala dějiny umění a Honza je architekt. Díky tomu jsme měli různé pohledy a vedli spoustu interních debat.

Adéla: To se promítlo i do samotných textů. Každý z nás kladl důraz na něco jiného. Honza se třeba soustředil víc na samotné stavby, jejich dispozice a fungování, někdo jiný zase na širší kontext. Hodně důležitá byla už úplně první fáze – výběr třiceti staveb. Na začátku jsme měli zhruba stovku objektů a museli jsme udělat poměrně tvrdý výběr.

Muzo Centrum. Foto Radek Šrettr Úlehla

Podle jakého klíče výběr probíhal?

Matěj: Těch třicet staveb nejsou žádná „devadesátková hitparáda“ nejlepších budov své doby. Snažili jsme se skrze vybrané objekty ukázat témata, která tehdy rezonovala. Nechtěli jsme dělat klasickou architektonickou publikaci zaměřenou jen na formální kvality staveb. Zajímalo nás hlavně, jak fungují, jak přistupují ke svému okolí, jak vznikaly a co si mysleli lidé, kteří za nimi stáli. Samotný proces vzniku staveb byl v devadesátých letech úplně svébytnou kapitolou.

Jakou roli měly hrát doprovodné eseje externích autorů, které doplňují „portréty“ zásadních staveb?

Adéla: Chtěli jsme zapojit různé generace badatelů a badatelek, kteří se architekturou devadesátých let už nějak zabývali. Důležité pro nás bylo, aby v knize zazněly i jiné hlasy než jen ty naše. Například Rostislav Švácha patří ke starší generaci historiků architektury, zatímco některé další autorky a autoři jsou generačně mnohem blíž nám. Zároveň jsme každému vybrali téma podle jeho expertizy, aby mohl přinést něco specifického a předat své know-how. A důležité bylo i to, aby kniha nebyla jen souborem textů o jednotlivých stavbách. Chtěli jsme do ní dostat i širší témata, která pomohou propojit celou mozaiku devadesátých let.

Matěj: Texty o jednotlivých stavbách jsme navíc pojímali jako kritické eseje. Nechtěli jsme jen ukazovat, co je na těch domech skvělé, ale i to, co na nich nefunguje. Během práce se postupně začala vynořovat obecnější témata, která si žádala vlastní prostor. Proto jsme přizvali další autory a autorky.

Adéla: Myslím, že to celé obohatilo výslednou názorovou mozaiku. Když člověk knihu čte od začátku do konce, může si všimnout i drobných rozporů mezi jednotlivými perspektivami. Mám to ráda. Ukazuje to, že reflexe devadesátých let je stále v procesu a že vytvářet jeden definitivní výklad by bylo spíš kontraproduktivní.

Zmiňujete Rostislava Šváchu, rozhovor s ním knihu otevírá. Byl záměr nějak se vyrovnat s jeho konceptem „české přísnosti“, který definoval ve své zásadní knize Česká architektura a její přísnost: padesát staveb 1989–2004?

Matěj: To se nedalo obejít. Jeho kniha dodnes patří mezi kultovní publikace české teorie architektury. Takových knih u nás mnoho není a do značné míry formovala celé prostředí. Při rozhovorech s architekty, kteří navrhovali v devadesátých letech, jsme naráželi na to, že si z knihy mnozí odnesli určitý pocit závazku – velmi zjednodušeně řečeno, že „správná“ architektura má být přísná. Myslím, že se to projevilo i ve vztahu k devadesátkám. Druhá větev, tedy ta méně přísná, hravější nebo expresivnější, byla dlouho přehlížená nebo shazovaná.

Proto jsme o tom chtěli mluvit i přímo s Rostislavem Šváchou. A bylo zajímavé, že sám říkal, že dnes tu druhou větev doceňuje mnohem víc. Dokonce považuje architekturu devadesátých let za myšlenkově bohatší než velkou část současné produkce.

Adéla: Je důležité říct, že v samotné Šváchově knize nikde nestojí, že jiné projevy architektury jsou špatné. Jeho teorie byla velmi komplexní a intelektuálně propracovaná. Postupně se ale začala zjednodušovat a každý si z ní odnesl něco trochu jiného.

Matěj: A právě to je zajímavý moment. Vytvoříte nějakou teorii a ona si pak začne žít vlastním životem. Možná právě kvůli tomu silnému názvu vznikla určitá zkratka: česká architektura je přísná, přísná architektura je správná architektura. A všechny složitější významy se najednou vytratily.

Kolem devadesátých let ale existuje ještě jiný stereotyp – představa éry bizáru a určité divokosti – a často se vztahuje i k architektuře. Dá se říct, že vaše kniha jde proti oběma těmto zjednodušením?

Matěj: Možná proti všem zjednodušením. Od začátku jsme to téma chtěli otevřít bez nostalgického slintání, ale zároveň i bez apriorního odsudku celé dekády. Chtěli jsme se podívat do té pomyslné zamčené pokladnice a zjistit, co v ní vlastně je. Vedle opravdu skvělých věcí tam člověk skutečně narazí i na neuvěřitelné množství šílených devadesátkových bizárů. A to nás na tom vlastně taky bavilo. Chtěl bych jednou udělat samostatnou knihu jen o těchto bizarních stavbách – úplně bez odborných ambicí, spíš jako popkulturní projekt.

Adéla: Existují už různé internetové stránky nebo skupiny, které se soustředí hlavně na zvláštnost a bizarnost devadesátkových staveb. Jenže často fungují na určité fascinaci podivností samotnou. To ale nebyl náš záměr. I když jsme do knihy zařadili velmi výrazné a extravagantní stavby, snažili jsme se k nim přistupovat se stejnou vážností jako ke všemu ostatnímu.

Kniha se soustředí pouze na Prahu. Existuje ambice pokračovat i mimo hlavní město?

Matěj: Ta ambice existuje, energie už o něco méně. (smích)Devadesátková architektura je totiž vlastně poslední dekáda, která není pořádně na internetu. U novějších období už existují databáze a on-line archivy, ale tady je potřeba jít opravdu ke zdrojům – sedět v knihovnách, hledat v archivech, jezdit po místech. To se prostě nedá dělat od počítače. Přitom by to bylo skvělé. Jakmile člověk jednou začne tuhle vrstvu v krajině rozpoznávat, už ji nelze nevidět. Kamkoliv přijedete, najednou si řeknete: tady je ta devadesátková vrstva. A myslím si, že v regionech je to možná ještě zajímavější než v Praze. Bavilo by mě zmapovat i ty úplně nejdivočejší příklady, v každém menším městě člověk narazí na něco fascinujícího. Jenže pak začne ta těžší část: kdo to navrhl, proč to vzniklo, jaký byl kontext. A najednou zjistíte, že z jednoho zvláštního domu máte projekt na několik let práce.

Výstaviště (Křižíkovy pavilony, Pyramida, Spirála). Foto Radek Šrettr Úlehla

Mluvíme o přehodnocování architektury devadesátých let a ochranitelském instinktu. Existují už konkrétní stavby, o které jsme přišli nebo o ně můžeme přijít podobně, jako jsme přišli o významné stavby poválečné architektury, jako byl třeba Hotel Praha nebo Transgas?

Matěj: Myslím, že to teprve začíná. Ty stavby jsou dnes zhruba třicet let staré a postupně budou potřebovat větší rekonstrukce. A právě tehdy se ukáže, jak k nim budeme přistupovat. Otázka je, jestli je úplně přepíšeme k současnému obrazu, nebo se pokusíme zachovat jejich kvality a dál je rozvíjet. Hodně na hraně svého osudu byly stavby na pražském Výstavišti – Spirála, Pyramida a Křižíkovy pavilony. U Spirály dokonce existoval demoliční záměr. Nakonec se ale rozhodlo pro rekonstrukci a myslím, že právě úprava Křižíkových pavilonů je skvělým příkladem toho, jak pracovat nejen s architekturou devadesátých let, ale obecně s architektonickým dědictvím. Zachovat podstatu a zároveň ji rozvíjet. Do návrhu rekonstrukce se například promítla témata, která tehdy nebyla tolik přítomná – tepelné ostrovy ve městech nebo biodiverzita. Betonové střechy se proměnily v pobytové terasy a zahrady. To mi připadá jako velmi dobrý příklad citlivé transformace.

Adéla: Myslím, že právě teď jsme v určitém přelomovém okamžiku. Už během výzkumu jsme sledovali, že se některé stavby začínají měnit nebo rekonstruovat.

Co nám devadesátá léta zanechala? V jedné z esejí třeba zaznívá myšlenka, že po nich zůstala nedůvěra vůči stavebním projektům. Je to jeden z jejich klíčových odkazů?

Adéla: Myslím, že ano. Devadesátá léta přinesla některé velmi problematické developerské kauzy, které se silně propsaly do kolektivní zkušenosti. Stačí si vzpomenout třeba na kauzu H-System, která připravila řadu rodin o celoživotní úspory. Zároveň jsou devadesátá léta spojená s nástupem developerského způsobu uvažování o městě a jeho rozvoji. A to je téma, které rezonuje dodnes. Ale podobné stopy po sobě zanechává každá doba. V devadesátých letech se například silně vymezovalo vůči regulacím, státním organizacím a vůbec všemu, co neslo spojení s předchozím režimem.

Matěj: V obecnější rovině to souviselo s obrovským přílivem kapitálu – ze zahraničí i od nově vznikajících českých firem. V té době měl kapitál obrovskou sílu a často určoval směr vývoje. Právě tehdy vznikla řada problematických projektů, které vedly k tomu, že lidé začali vůči podobným záměrům ztrácet důvěru. Často se objevoval pocit, že investice nerespektují své okolí a sledují především ekonomický zisk. Byla to situace, se kterou jsme tehdy ještě neuměli pracovat. Nikdo si úplně nedokázal představit důsledky některých rozhodnutí.

Budeme jednou podobně rekapitulovat i nultá nebo desátá léta?

Adéla: Určitě ano. Pohled na architekturu se s časem přirozeně proměňuje. Ostatně vidíme to už na devadesátých letech – i interpretace období se za poslední dvě dekády výrazně změnila. Stejně se jednou promění i pohled na nultá, desátá nebo dvacátá léta.

Matěj: Přijde to určitě. Jen zatím neumím úplně říct, jak bych dnes charakterizoval nultá léta v architektuře. Možná je na to ještě příliš brzy. Bude to úkol pro další generaci.