Starobylou univerzitou v Cambridge otřásá nebývalá kauza. Jedna z tamních celebrit, profesor „sociologie vzdělávání“ Jason Arday čelí závažnému podezření z plagiátorství. Ukázalo se totiž, že významnou část své doktorské disertace opsal od jiné studentky – téměř identické pasáže se objevily na 180 místech závěrečné práce – a že se také v dalších odborných publikacích silně inspiroval jinými akademiky, aniž by je citoval. To však byl teprve začátek. Jakmile se na Ardaye obrátila kritická pozornost, začalo vycházet najevo, že značně tvořivě přistupoval nejen k akademické práci, ale také k vlastnímu životopisu. Postupně se tak před veřejností vynořil novodobý baron Prášil, který to se svými neuvěřitelnými historkami dotáhl až na jednu z nejprestižnějších univerzit světa.

Případ stojí za zamyšlení i českému čtenáři.

Zaprvé je natolik groteskní, že je třeba ocenit čirou absurdnost věci. Zadruhé cosi podstatného vypovídá o fungování zahraničních vysokých škol, které se i u nás stále těší nezanedbatelné úctě. Stačí si vzpomenout na dubnové pobouření nad propuštěním „experta a absolventa Oxfordu“ Martina Abela z ministerstva životního prostředí. Že Abel pracoval pro stát a zároveň úřady žaloval kvůli nedostatečnému snižování emisí CO₂, se v oslavných zmínkách o jeho vzdělání jaksi ztrácelo.

Ale vraťme se k Ardayovi. Do kronik univerzity se zapsal před několika lety coby nejmladší černošský akademik, který kdy na Cambridge získal profesuru. V sedmatřiceti letech byl na toto místo jmenován především díky své práci o rase a nerovnosti ve vzdělávání – podíváme-li se na seznam jeho publikací, jde o předvídatelný soubor témat o rasismu a kolonialismu. Arday ovšem nebýval donedávna oslavován ani tak pro původnost či kvalitu svých myšlenek, jako pro inspirativní životní příběh, který o sobě vypráví. Nejenže pochází ze skromných poměrů rodiny ghanského původu a vyrůstal na londýnském sídlišti, ale do jedenácti let byl prý zcela němý. A to nebylo všechno: do osmnácti neuměl číst ani psát, a veškeré vzdělání tak musel pracně dohánět. Přesto se dostal na univerzitu a už kolem třicítky získal Ph.D.; během studia k tomu ještě stihl mít nádor na mozku. Pro nic z toho neexistují důkazy a musíme věřit výpovědi mladého profesora a jeho rodině – jsou to však obdivuhodné výkony, že?

Mimořádná houževnatost a vytrvalost se však v Ardayově podání neprojevovaly jen duševně, nýbrž i fyzicky. Uběhl například třicet maratonů za pětatřicet dní. Už to samo by bylo ku podivu, jenže on musel překonat mnohem víc: dvacátého dne dostal epileptický záchvat a pak ještě utrpěl únavovou zlomeninu lýtkové kosti. Jeho noha natekla do hrozivého objemu, byla dvakrát větší než normálně. Arday se ovšem vzchopil, zatnul zuby a dokončil devět dalších maratonů. Pokud by vám ani to nestačilo, tak vězte dále, že uběhl také šest set mil za šest dní – jen asi o padesát mil méně, než činí světový rekord v časovaném ultramaratonu – a dokázal při tom vybrat více než pět milionů liber pro charitu. Škoda jen, že se to nikde nezaznamenalo.

„Nebyl by to ten nejneuvěřitelnější příběh všech dob?“ ptá se Arday v pár let starém dokumentu o sobě. Tutéž otázku si od vypuknutí plagiátorské aféry klade stále více lidí v Británii – jen už bez podmiňovacího způsobu. Řada Ardayových tvrzení, která bylo možné ověřit, totiž při konfrontaci s fakty neobstála. Profesor například vyprávěl, že jeho rodinu po léta zastrašovali rasisté a že jí jednou poslali i uříznutou prasečí hlavu. Případ měla vyšetřovat policie, která údajně obcházela londýnská řeznictví a pátrala po původu zvířete. Metropolitní policie však nyní tuto verzi označila za kategoricky mylnou a sdělila, že žádné takové vyšetřování nevedla. Podobně se začíná drolit i další části onoho neuvěřitelného příběhu.

Kauza rezonuje nicméně z obecnějšího důvodu. Je příznakem krize západních institucí, které jsou natolik zapálené do prosazování hodnot DEI (diverzita, rovnost, inkluze), že kvůli nim dokážou odsunout stranou elementární zásady i kritický úsudek. Možná se nakonec ukáže, že Arday spíše než vypočítavým podvodníkem byl jen duševně chorým fabulátorem. Skutečnost, že mu přesto byla otevřena cesta do nejvyšších pater jedné z nejstarších a nejrespektovanějších univerzit světa, však ukazuje, jak hluboko standardy klesly.