U nás doma používáme rčení, které tak trochu odráží náš vztah k uklízení: „Kde je xy?“ ptá se jeden z partnerů poté, co už půl hodiny se zaujetím policejního psa obrací byt naruby. Za xy dosaďte cokoliv od čelovky přes ešus po lyžařskou přilbu.

„Uklidil jsem to, kam to patří, aby to nikdo nenašel, protože tam to nikdo hledat nebude,“ krčí rameny druhý. Smějeme se.

Na tento situačněkomický moment do naší domácnosti jsem vás vzal proto, že chci sdílet osobní zkušenost s tím, co vše do přípravy nás, obyčejných lidí, na krize promlouvá – a to aniž bych se na ně těšil, na rozdíl od doktora z Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, černé komedie Stanleyho Kubricka, jíž jsem se nechal inspirovat při vymýšlení titulku.

Text je součástí série článků o (ne)připravenosti Česka na krize. Vycházet budou postupně a najít je můžete na tomto odkaze.

Lidé, kteří mě na důkladných týdenních kurzech učili první pomoc, přitom naoko sobecky popichovali: „Já to nedělám kvůli tobě, ale kvůli sobě. Kdyby se mi jednou něco někde stalo, chci mít větší šanci, že kolem bude někdo schopný mi pomoct… Neskákej těma rukama po hrudníku – a nepolevuj v masáži!“

A já bych byl podobně „sobecky“ rád, když krize přijde a budu potřebovat pomoc profíků, aby na mě měli čas. Aby nebyli vytížení pomocí lidem, kterým třeba jen chybí pitná voda na odpoledne a ibalgin, protože se spolehli na to, že záchranáři přijedou kdykoli a kamkoli. A protože si odmítají dělat starosti, jelikož jejich kamarádka sdílela článek, podle kterého je to všechno podvod (od spolehlivé stránky Pravda, již elity tají).

Pojďme se tedy naučit přesný opak: dělat si starosti a mít rádi krize. Společně.

V ruce držíte příručku 72 hodin, která vám radí, jak se lépe připravit na možné krize, a přemýšlíte: Mám si jako první koupit konzervy do zásoby, powerbanku, nebo snad vodní filtr?

Zklamu vás hned v úvodu. Ani jedna ze zmíněných věcí není nejdůležitější. Základ je