Ať už tuhle zprávu oslavíte, nebo si začnete chystat nostalgické kapesníky: třetina léta je za námi.

Proč mi v hlavě nehraje žádná otravná písnička, napadá mě.

„Song of the summer,“ píšu proto jedno čtvrteční odpoledne do Googlu, a když na mě vyskočí playlist na Spotify s názvem Summer Hits 2026, klikám na něj.

A pak chvíli zmateně koukám: proč v tom seznamu vidím i pět let staré písničky? Rozhodnu se pro pokus a zajdu za kolegyněmi a kolegy, kteří se něčemu smějí v prosluněné redakci.

Teorie se mi potvrdí okamžitě: po kliknutí na ten samý odkaz se každému a každé z nich ukáže stejně nazvaný playlist – plný pokaždé jiných písní.

Jak zjistím později, odráží se v této situaci jako v hladině bazénu pohřební parte jedné kdysi supervlivné kulturní instituce. Písně léta.

Vzduch opanuje vůně fritézy a opalovacího krému. Odkládáte časopis s testem odhalujícím, jaké ovoce vás definuje, zvedáte se z deky. Přeskáčete rozpálený beton a vklouznete do ledové vody bazénu. Pod hladinou na chvíli utichnou překřikující se hlasy dětí pobíhajících po koupališti.

Ponoření krátce neslyšíte ani druhý dominantní zvuk vašeho léta: bezstarostnou hudbu hrající z reproduktorů stánku s občerstvením.

Mluvíme o době, v níž