V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

• • Proč máme pocit, že jsme vystaveni čím dál většímu stresu, přestože se máme lépe než naši předci?
  • Proč Jaromíru Jágrovi uškodila delší hokejka?
  • Jaký má stres vliv na lidský život a zdraví?
  • Co dosud nepoznaného mohlo být za častými zraněními Tomáše Rosického?
  • Jak spolu souvisí držení těla a správné fungování vnitřních orgánů?

Náš předchozí rozhovor jsme ukončili tématem úzkosti. Ta přirozeně souvisí i se stresem, kterému se věnujete. Jaký je reálný vliv stresu na lidský život a zdraví?

Stres je nedílnou součástí našich adaptačních procesů. V určitém smyslu ho k životu potřebujeme, protože právě díky němu budujeme svoji odolnost. Klíčové ale je, aby byl stres přiměřený. Pokud si například jdete zaběhat a zvolíte správnou intenzitu, frekvenci a délku zátěže, vytváříte tím stres, tedy dočasné vychýlení rovnováhy v organismu.

Když se se stejným stresorem setkáváte opakovaně, tělo se na něj postupně adaptuje a na stejnou zátěž reaguje stále menším narušením rovnováhy. Je ovšem důležité rozlišovat mezi stresorem a stresem.

Stresor je podnět, který stres vyvolává – například fyzická zátěž, pohyb, nedostatek tekutin, teplo nebo chlad. Samotný stres je pak reakce organismu na tento podnět. Je-li stresor přiměřený, vede k adaptaci a posílení odolnosti. Je-li však nepřiměřený – například když má člověk chřipku a horečku a jde si zaběhat –, dochází k maladaptaci a poškození.

Stres je tedy předpokladem pro odolnost – tělesnou i duševní –, ale jen když je ve správné míře?

Existují tělesné stresory jako teplo, chlad či fyzická zátěž a pak stresory duševní. Některé duševní stresy se nedají „natrénovat“. Úmrtí v rodině, ztráta práce, vážná životní krize nebo přírodní katastrofa jsou situace, na které se nedá připravit a vždy jsou silným stresovým důsledkem. Na druhé straně existuje také spousta stresorů, které nás přetěžují jen proto, že si je nesprávně vykládáme a interpretujeme.

Například?

Jak danou stresovou situaci čteme, závisí na několika faktorech. Svou roli zde sehrává také genetika, která se projevuje v typologii osobnosti – například v temperamentu člověka. Dále pak výchova, zkušenosti a předsudky; lze předpokládat, že určitou roli hraje i transgenerační epigenetický přenos (některé účinky životních zkušeností rodičů mohou biologicky ovlivnit i jejich děti, přestože samotná DNA se nezmění, pozn. red.).

Člověk se neorientuje podle objektivního stavu věcí, ale podle toho, jak je sám vnímá, cítí a vyhodnocuje. Jednoduše řečeno, orientuje se podle toho, jak danou situaci čte. Když například známý australský přírodovědec Stephen Robert Irwin, přezdívaný „Lovec krokodýlů“, narazil v přírodě na krokodýla, byl šťastný. Většina z nás by se však pod vlivem takového stresoru v podobě predátora pravděpodobně zhroutila.

Problém dneška nespočívá ani tak v množství stresorů, ale spíše v tom, jak je interpretujeme. Když se podíváme na vývoj společnosti, objektivně se dnes máme lépe než před sto nebo 150 lety: máme méně fyzické práce, vyšší sociální jistoty, lepší přístup ke vzdělání, průměrná délka života se prodloužila. Přesto často žijeme s pocitem, jako bychom byli vystaveni čím dál většímu stresu.

Čím to je?

Mnohdy si ho vytváříme sami, a to nesprávným