Na festival Colours of Ostrava jsem naposledy zavítal rok před covidem. Koncert britské alternativně popové divoženky Florence Welch s jejím projektem Florence + The Machine jsem si tehdy nemohl nechat ujít. Stejně jako více než dvouhodinový set ikonické kapely The Cure.

V obou případech šlo o výjimečné hudební úlovky, které do Česka pořadatelé jiných akcí přivézt nedokázali. Právě proto jsme s partou kamarádů během vysokoškolských studií do Dolních Vítkovic začali pravidelně jezdit. Do podmanivého industriálního areálu bývalých železáren tehdy mířily hvězdy, jež byly do té doby nejblíž k vidění na pódiích slovenské Pohody.

Hipsteři se zálibou v indie kytarovkách, nezávislé elektronice a všemožných žánrově neukotvených podivnostech míchajících páté přes deváté najednou nemuseli cestovat až do Trenčína, aby naživo viděli MGMT, alt-J, Tame Impala, M83 nebo Moderat. A mezi korzováním od jedné stage ke druhé náhodou objevili australského Cheta Fakera nebo norskou Auroru. Ještě dřív, než byli cool.

Ve studentské sestavě jsme se na Colours of Ostrava ukázali čtyřikrát po sobě. Vracet jsme se přestali, až když naše oblíbence mezi headlinery vystřídala jména, která nám za stále dražší vstupenky nestála. Dýdžejové Kygo, Martin Garrix nebo The Chainsmokers by například možná byli víc po chuti návštěvníkům Beats for Love. Ale dost kritiky. Sto lidí, sto chutí.

Je pochopitelné, že organizátoři se s postupným zvětšováním festivalu snažili cílit na mainstreamové publikum. Jenom by mohli vybírat tváře, které nemají vrchol tvůrčího období dávno za sebou, ale zůstávají nadále relevantními. Což se, myslím, letos