Když 28. února letošního roku otiskl Frankfurter Allgemeine Zeitung společný text srbského prezidenta Aleksandara Vučiće a albánského premiéra Edieho Ramy, většina českých komentátorů ho přešla jako další balkánskou diplomatickou kuriozitu. Chyba. Ten článek totiž ve spojení s tichým „non-paperem“ pětice států (Rakousko, Itálie, Česko, Slovensko, Slovinsko) z letošního května, dopisem kancléře Friedricha Merze a summitem v Tivatu tvoří první obrysy realistické odpovědi na otázku, kterou si Unie marně klade už dva roky: jak rozšiřovat a u toho nezahynout.

Odpověď, na které se tyto čtyři signály shodují, má jméno: sekvencované členství. A není to ani nový, ani radikální nápad. Je to rakouská cesta z let 1972 až 1995, přenesená do geopolitických podmínek dnešního západního Balkánu.

Co Vídeň dělala 23 let

Rakousko stálo v roce 1958 v podobně sevřené uličce, v jaké je dnes Balkán. Německo bylo už tehdy jeho zdaleka největším obchodním partnerem, braly z něj 30 až 40 procent dovozu. Vstoupit do tehdejšího EHS ale Vídeň nemohla: státní smlouva z roku 1955 ji zavázala k trvalé neutralitě a Moskva každý hlubší ekonomický průnik do západního bloku četla jako její porušení.

Vídeň proto neutralitu neopustila, ale obešla. V roce 1972 podepsal kancléř Bruno Kreisky dohodu o volném obchodu, s explicitní „neutralitní klauzulí“ o právu kdykoli odstoupit, se zachováním plné svobody jednání vůči Východu. Teprve za dvacet let následoval Evropský hospodářský prostor, čtyři svobody vnitřního trhu, převzetí valné části acquis, finanční příspěvek na soudržnost, ale žádný hlas, žádný komisař, žádní europoslanci. Plné členství přišlo až 1. ledna 1995, po referendu, v němž 66,6 procenta Rakušanů řeklo ano.

Celý proces trval tak dvacet tři let. Podíl rakouského vývozu do zemí EHS/EU mezitím vyrostl ze zhruba poloviny na sedmdesát procent. Když přišlo plné členství, pouze potvrdilo hospodářskou realitu, kterou už nikdo nezpochybňoval. Integrace se povedla ne na základě velkých slov a slavných smluv, ale na základě ekonomické reality.

Plynou z toho tři závěry, která Brusel zřídka vyslovuje. Asymetrie je přijatelná, pokud je transparentní. Hospodářská integrace je v praxi nevratná. A vícestupňová architektura odolá geopolitickým otřesům lépe než logika „buď uvnitř, nebo venku“ (Sovětský svaz se uprostřed rakouské sekvence rozpadl, a rámec to vydržel).

Co Balkán ve skutečnosti chce

Tady přichází nejvíc přehlížený detail celé debaty. Vučić s Ramou ve svém textu explicitně odmítají veta v Radě, dalšího komisaře, další europoslance, jakoukoli změnu hlasovacích pravidel i automatický přístup ke strukturálním fondům. Žádají pouze přístup ke čtyřem svobodám a Schengenu, podmíněný postupným srovnáváním s acquis a doplněný o pojistky pro případ regrese reforem.

Pro bruselský tábor, který už dva roky opakuje, že rozšíření vyžaduje nejdřív institucionální reformu Unie, a nekonečné reformy na straně kandidátů je to dobrá nabídka. Geopolitické ukotvení bez nákladů, kterých se sedmadvacítka obává.

Pokud Brusel váhá, region nečeká. Čínské přímé investice do Srbska v roce 2022 (1,4 miliardy eur) prakticky vyrovnaly součet investic ze všech sedmadvaceti států Unie (1,46 miliardy). Od roku 2021 je Čína největším jednotlivým investorem v zemi. Dohoda o volném obchodu mezi Srbskem a Čínou, podepsaná v říjnu 2023, je strukturálně přesně tím, čím byly kdysi rakouské clearingové dohody s RVHP; jenže Unie tentokrát nemá žádný právní nástroj, který by ji uznal a obsadil.

Jinými slovy: každý rok zpoždění v poskytnutí hmatatelného přístupu na vnitřní trh je rokem, kdy mezery zaplňuje pekingské infrastrukturní financování a turecká obchodní diplomacie. Sekvencované členství proto není ústupkem Bělehradu. Jde o win-win, kdy Balkán dostane hmatatelné ekonomické výhody Unie a Brusel obsadí geopolitický prostor uprostřed jihu Evropy. Navíc, aniž by platil vetem, fondy a komplikovaným schvalovacích procesem.

A co Ukrajina?

Přede dveřmi Unie nečeká jen Balkán, ale také Ukrajina (a Moldavsko). Všechny země jsou i nejsou v jednom balíku. Problém je v tom, že Balkán je malý a Ukrajina velká. Kyjev má přitom výsledky, které by před čtyřmi lety nikdo nečekal: nejen na bitevním poli, ale i v reformách. Antikorupční instituce fungují líp než v některých členských státech, decentralizace pokročila, soudní reforma se hýbe, evropská legislativa se přebírá rychlostí, jakou kandidátské země obvykle neznají. Po věcné stránce není důvod Ukrajinu brzdit.

Po politické a geopolitické ano. Plné členství musí ratifikovat sedmadvacet vlád a sedmadvacet parlamentů. Stačí jedna kampaň před volbami v jedné členské zemi a celý proces se zasekne. A za tu dobu se Unie může dostat přesně do té trapné polohy, ve které je dnes vůči Turecku: desítky let slibů, summitů, fotografií a společných prohlášení, ze kterých nakonec nezbylo nic než trpkost na obou stranách.

K tomu ještě jedna věc, kterou v Bruselu nikdo nahlas neřekne. Plné členství státu s přibližně čtyřiceti miliony obyvatel posune politické těžiště Unie podstatně dále na východ: v hlasovacích vahách v Radě, ve složení Parlamentu, v alokaci fondů, v zemědělské politice. V mnoha západoevropských hlavních městech to nebude nikomu chutnat, ať už to říkají nahlas, nebo ne.

Postupné „rakouské“ členství je proto pro Kyjev a Kišiněv stejně dobrá zpráva jako pro Bělehrad. Plné členství zůstává politickým cílem, ale přestane být jediným ukazatelem úspěchu.

Co s tím česká diplomacie

Česko je signatářem květnového non-paperu pětky; tedy přesně té koalice „sousedů a absolventů“, která dnes drží v Bruselu zástavu rozšíření. Je to nezvykle dobrá pozice. Praha může v příštích měsících udělat dvě věci: tlačit Komisi, aby návrh komisařky Marty Kosové na sektorovou integraci dostal podobu formálního sdělení do podzimu, a rozšířit pětku o Berlín (přes Merzův dopis). Cílem je dosáhnout kvalifikované většiny veřejně přihlášené k sekvencovanému modelu před prosincovým summitem.

Vídeň v roce 1972 udělala správnou volbu, aniž ji někdo nazýval strategií. Brusel v roce 2026 má šanci udělat tu samou; tentokrát vědomě. Volba už totiž není mezi plným členstvím a status quo. Je mezi sekvencovanou architekturou, kterou si Unie nastaví sama, a šedou zónou, kde integrace Balkánu půjde do trapného momentu nesplněných slibů a nerealistických očekávání.

Autor je členem managementu Skupiny PPF