Stoupenci amerického prezidenta Donalda Trumpa často zdůrazňují, že Trumpovi kritici přikládají nepřiměřeně velký význam různým prezidentovým výstřelkům, zabíhavým vyjádřením, nezamýšleně klaunským výstupům a podobně. Proto prý odmítají vidět všechny ty dobré a důležité věci, jichž se mu povedlo dosáhnout. Jenomže formu a obsah není možné striktně oddělit – ani v politice. A snaha vidět za častou prezidentovou zmateností a impulzivností nějaký promyšlený plán, postupné naplňování jakési strategie, je většinou jen přání otcem myšlenky – nebo rovnou formou popírání. Pohleďte na něj, na frajera. Ve světě plném slabochů si dělá, co chce.

Jenomže nepředvídatelnost sama o sobě nemusí mít velkou hodnotu. A nemusí toho moc přinést. Když teď Trump ohlásil „energetické příměří“ na Ukrajině, k němuž se bojující strany moc nehlásí, a oznámil nákup ruské ropy, byl to projev hektické snahy vyhnout se porážce republikánů v listopadových volbách do části Kongresu. Voliče trápí vysoké životní náklady a drahé pohonné hmoty. Tak slavně nakoupí trochu dieselu z Ruska a bude veřejnosti sugerovat, že za vysoké ceny může Zelenskyj a s válkou v Íránu nemají co dělat. Jistě se můžu mýlit, ale nepřijde mi to jako zrovna perspektivní strategie, nemluvě o dopadech na bojující Ukrajinu.

Existuje ale jedna neměnná konstanta Trumpovy politiky a veřejného vystupování. Láska k moci, ne jako k nástroji k dosažení nějakého cíle, ale pro ni samu. Mezi všemi možnými Trumpovými vyjádřeními z poslední doby mě zaujalo jedno, na první pohled legrační a jistě nijak světodějné. Americký prezident se z jakéhosi důvodu snaží prosadit, aby se místo termínu „umělá inteligence“ používalo označení „superinteligence“. V té souvislosti na sociálních sítích oznámil, že lidi, kteří budou dál mluvit o umělé inteligenci, bude Bílý dům považovat za nepřátele. Na první pohled značně ulítlé, ale něčeho se tímhle způsobem dosáhnout dá. Utvrzení se v pocitu moci. Jistě, v celém širém světě bude kvůli téhle instrukci svoje vyjadřování měnit jenom málokdo. Ale kolem Trumpa se o superinteligenci mluvit bude, všichni ti mocní a důležití lidé, šéfové technologických firem a podobně, si budou dávat velký pozor, aby se před prezidentem nepřeřekli. A pokaždé, když uslyší to svoje „superinteligence“, bude se prezident cítit ujištěn o své síle, nadřazenosti. O nic nejde, dalo by se říct, jen o nějakou směšnou velikášskou iluzi. No právě. Pokud se ale muž, který zastává ten nejmocnější úřad na světě, bláhově honí za dojmem síly, může to něco znamenat v reálném světě, kde slova a skutky mají ještě jiný dopad než jen na psychickou pohodu zestárlého mocnáře.

Donald Trump byl zvolen jako antidotum vůči excesům amerických pokrokářů. Moc v jejich podání není jasně hierarchizovaná, je podivně fluidní, vykonávaná různými ad hoc kolektivy, které mají sklon rozpadat se ve vnitřních konfliktech a čistkách. Je to dohlížitelská moc někdy maskovaná jako léčba a náprava. Má ve zvyku zaštiťovat se empatií, která ovšem není chápána jako schopnost umět si představit, jak někdo druhý vnímá svět a proč to tak je. „Tábor empatie“ naopak miluje stereotypy. Donald Trump proti tomu okázalému, mělkému a selektivnímu performativnímu soucitu staví performanci síly, kterou chápe jako absenci sebekontroly; jejím bytostným vyjádřením je neomezovaný proud žvástu. Je možné v tom vidět rozmar historie, která zrovna v tomhle čase vynesla na vrchol moci někoho takového. Trump za pár let v úřadě skončí a dějiny se budou ubírat dál, určovat to budou jiné síly než marnivost jednoho muže. Horší možnost by byla, kdyby Trumpova neschopnost ovládat se a jeho malicherná fascinace mocí, vždy připravená volat po revanši, byly předzvěstí věcí příštích. Autentickým výrazem něčeho širšího a pro část lidí snad i žádoucího.