Zemřel Rudolf Křesťan – další z velikánů této země a jejího novinářského řemesla, kteří se zdáli nesmrtelní, protože žili tak dlouho, nenápadně, a přitom suverénně, že působili jako monolit dávno za svého života. Byl to novinář, který inspiroval druhé, který je svým umem táhl, byla to hvězda. Zároveň to bohužel byl tvůrce, jehož věhlas postupně soustavně upadal. Ne jeho přičiněním, ale proměnou světa. Ale to už tak bývá, že někdo patří jenom někam, do přesně vyměřeného údobí.

Jako středoškolák, tedy dávno v devadesátých letech, jsem hltal jeho knihy fejetonů z let osmdesátých. Doma jsme měli Slepičí krok z roku 1986 neboli 111 fejetonů ze zvědavosti. Četl jsem je dokola i napřeskáčku, pořád v nich nacházel něco nového, přitažlivého, pořád jsem se jim chtěl dostat na kloub. Napsat něco takového vypadalo tak jednoduše! Fascinovala mě jazyková hravost, nápaditost, cit pro překvapivou, nečekanou, a přitom logickou pointu. Nebylo to ovšem umění, bylo to naprosto dokonale zvládnuté řemeslo jednoho žánru. Pokaždé stejný mustr a pokaždé precizní a živý. Právě proto to bylo uhrančivé.

Přes tuhle knížku jsem potom poznával Křesťana reportéra, který se osobně účastnil vědeckého psychologického pokusu, co udělá s člověkem, když pět dní nespí, nebo Křesťana rozhlasáka s noblesním, klidným, věcným a přesným projevem. Byla to oslava češtiny. Její úroveň a její výše byla pro tuhle autorskou generaci standardem a myslím, že kromě psaní za to mohlo právě rozhlasové pěstění. Tytéž vlastnosti ostatně projevoval ve svém díle Jiří Černý, Ladislav Smoljak, Miloň Čepelka, Zdeněk Svěrák a další. Dnes je to pryč – rozhlas není jeden, není výlučný a jako všude, kde četnost zvítězí nad jedinečností, vyhrála průměrnost a ledabylost.

To je právě jedna z příčin Křesťanova ústupu ze slávy – na jeho způsob psaní už není nikde místo. Byl to samozřejmě tvůrce, který s komunistickým režimem nebojoval (tak jako jiný mistr fejetonů Ludvík Vaculík), který ho neprovokoval, a vybíral si proto témata nekonfliktní, lidová. Vlastně měl docela blízko dejme tomu k Františku Nepilovi, kdybychom ho chtěli v české literatuře někam řadit. Jenže tenhle proud obyčejného vyprávění o maličkostech je na vymření. Zmizel, protože zmizely jeho tribuny, tedy tištěné časopisy a přílohy či fejetonistické stránky novin. Ta oddechová část tisku, kde se čtenář ovšem mnohé dozvěděl.

Na dravém webu to nikoho nezajímá, tisk s nízkými náklady už to neufinancuje a čtenáři, zvyklí na podcasty a reelsy, už to ostatně neučtou. Web není místo pro klidné rozjímání, jen pro rychlé špunty. Rozchod s prostředím je ostatně znát i na razanci Křesťanových knih: každá novější byla překvapivě slabší. Řemeslně to pořád bylo bezchybné, ale už to nemělo švih. Pravda, neznám všechna ta dílka, naposledy jsem si na jízdu do vlaku pořídil třetí svazek od konce, sbírku Proč nemám pistoli z roku 2014. A neustále jsem se při četbě ptal: Zestárl autor, anebo čas?

Nehledě na to to byl ovšem právě Rudolf Křesťan, kdo mě jako jeden z prvních navedl na myšlenku, že publicistická žurnalistika stojí za to, že má svůj význam i své kouzlo. Jeho vrcholům jsem se doposud ani jednou nepřiblížil, ale to je jedno. Rudolf Křesťan svým dílem změnil můj život, za což mu – pochopitelně – nemohu nebýt vděčný.