Nepokoje ve Francii, tedy jejich počáteční fáze, protesty studentů, mají – možná – jeden zajímavý aspekt, který snad u nás nezazněl. Jde o zajímavou srážku dvou mediálně propíraných událostí či trendů, s nimiž nikdo nepočítal.

Ve francouzském intelektuálním časopise Le Grand Continent vyšla esej pseudonymního středoškolského učitele o tom, jak nepokoje prožíval. Tedy jejich první, středoškolskou fázi, ještě před velkým rabováním – text byl publikován na webu 6. října. Z textu vyrozumíme, že jeho škola je v departmentu Seine-Saint-Denis, kde je pěkných pár předměstských sídlišť. Na počátku shrnuje reakci pravicových a levicových médií, neztotožňuje se ani s jednou stranou, i když je zřejmé, že autoritářský tón pravice ho uráží víc. Ale hlavně mu nejde o politické dopady, ale o studenty. Esej je vedena empatií, i když rozhodně ne tou sebevražednou, jež byla nyní objevena jako nejnovější kořen všeho zla, ale spíš osvětlující.

Stručně popisuje, jak přichází do školy, před níž jsou rozházené popelnice, jak dochází ke střetům s policií, jak mnozí ze studentů chtějí házet Molotovovy koktejly, zapálit odpadky, mají transparenty. „Nepotřebujeme sexuální výchovu, stát už nás jebe,“ praví jeden. Nikdo neví, co se děje. „Je to bordel,“ konstatuje (ve francouzštině) autor.

Škola má přecházet na distanční výuku, zároveň proběhne naplánované jednání s problémovým žákem a jeho rodinou (arabskou), přičemž tím, kdo doporučuje nejpřísnější kázeňský postup, je jeho starší sestra. Druhý den má profesor ve třídě sedm žáků, pilnějších studentů, kteří chtějí uspět u maturity. Zatímco většina v odpovědích chaoticky míchá stav školní jídelny a záchodů s Palestinou, „premiantka třídy, u níž doma pravděpodobně poslouchají rádio, mluví o zhoršujícím se stavu středních škol, o systému Parcoursup a o nedostatku učitelů“ – tedy uvádí přehledně mediálně předžvýkané důvody nepokojů.

V závěru textu přichází s oním zajímavým postřehem – upozorňuje, že je to hypotéza, a to rozhodně nevysvětlující vše – může to být jen spouštěč. Od září jsou totiž ve francouzských školách zakázané mobily.

„Je to dobře,“ píše jednoznačně autor. „Loni trávili moji žáci všechny přestávky, obědy, někdy i hodiny s nosem zabořeným do mobilu. Doomscroll. Jakmile hodina s její nezbytnou přísností skončila, mozky se vypnuly. Třicet mozků bylo pohlceno tou obrazovou drogou. Moje třída se proměnila ve skupinu zombie. Probíhaly tiché svačiny, podivně tiché, až příliš tiché, kde jedinými zvuky byly šustění palce při scrollování, vrzání židlí a žvýkání.“

„Letos, bez mobilů, jsou moji žáci živější, milejší a dětinštější,“ konstatuje autor. Takže ta revolta může být reakcí drogově závislého, který nedostal svou digitální dávku, ale můžu to být i něco trochu jiného: „Je také možné, že když francouzský středoškolák odtrhl oči od svého feedu, začal vnímat situaci, která se mu najednou jevila jako nesnesitelná.“

Následuje celkem předvídatelný apel, že „policejní lov“ na mladou generaci musí skončit, že je třeba dialog se všemi zainteresovanými, že „gesto těchto středoškoláků, jakkoli je násilné a nezralé, je typické pro mládí a vyvolává relevantní otázky“. Nicméně jeho vžití se do psychiky příslušníka této generace obsahuje postřehy, na nichž něco je:

„Viděl, jak ho dospělí, kteří předstírají, že se o něj starají, neustále ponižují. Viděl, jak byla jeho generace během pandemie covidu dva roky zavřená doma, aby zachránila jeho prarodiče, a že jeho prarodiče hlasovali proti jeho zájmům. Viděl, jak předchozí generace zpustošila planetu a že se musí omlouvat za to, že nakupuje fast fashion. Narodil se v éře fast foodu a musí se omlouvat za to, že má rád Tasty-crousty (nový řetězec rychlého občerstvení). Ví, že předchozí generace je generací hnutí MeToo a sexuálního násilí, a přitom je obviňován z toho, že nepřichází o panenství/panictví dost brzy. Dočítá se, že je negramotný, a vidí, že drasticky snížili počet hodin francouzštiny, které musí v životě absolvovat. Všude slyší, že je příslušníkem hloupé, povrchní a pitomé generace, a to se teprve narodil.“

V každém případě je to efekt, který v debatě o vlivu mobilů na mentální stav mládeže nepředvídali ani zastánci, ani odpůrci.