Nejde se ubránit pocitu, že ukrajinské strategické myšlení se opakovaně vrací k taktice kozácké vozové hradby: střílíme na všechny strany, na vše, co se hýbe, je jedno, jestli jde o nepřátele, přátele nebo náhodné kolemjdoucí. A vše je ještě k tomu prováděné v bohorovném stylu, pro který se v polštině vžilo spojení „kozácké furiantství“. Samozřejmě, bez tohoto rysu ukrajinské mentality by šance bránit se už čtyři roky plnohodnotné ruské agresi byly podstatně menší. Nicméně mnohdy stejná vlastnost pro schopnost obrany napadené země působí vyloženě kontraproduktivně…

Před několika dny v Hamburku odstartoval proces s prvním z ukrajinských potápěčů, kteří jsou německými orgány obviněni z provedení sabotážní akce proti třem potrubím plynovodu Nord Stream. Jde o Serhije Kuzněcova, který byl zatčen v Itálii a následně italským soudem na základě evropského zatykače vydán do Německa. Je obviněn z útoku na ústavní pořádek a válečného zločinu útoku na civilní cíle (za které německá prokuratura plynovody pokládá). Je mimochodem příznačné, jak česká média, která převážně velmi rychle přinášejí zprávy o rozsahu německé pomoci Ukrajině (většinou produkované nepřekvapivě německým Kielským institutem), moc nezdůrazňují urputnost německých orgánů v této kauze.

Je pravděpodobné, že se ke Kuzněcovovi brzy připojí i další obviněný, Volodymyr Žuravlov. Něco vám toto jméno říká? Ano, správně, jde o stejného operativce ukrajinských tajných služeb, který byl zatčen na základě stejného evropského zatykače v Polsku. Polský soud tehdy německou žádost o extradici odmítl se zdrcujícím vyjádřením, v němž popsal útok na Nord Stream jako ospravedlnitelný vojenský zásah proti kritické infrastruktuře nepřítele v rámci spravedlivé obranné války vedené Ukrajinou proti Rusku. Rozhořčení německých orgánů tehdy vedlo k razantnímu vyjádření i – jinak důsledně proněmeckého – premiéra Donalda Tuska, který zdůraznil, že v kauze Nord Stream by měli zodpovědnost nést ti, kteří plynovod postavili, nikoliv jeho ničitelé. Šlo v dějinách vztahů členských států Evropské unie o bezprecedentní krok, otevřenou polskou vzpouru proti dosavadním postupům, který nepochybně ze strany Berlína nebude zapomenutý.

Co naplat. Mezinárodněpolitický risk, který na sebe v tomto případě vzala Varšava, se ukázal jako marný. Volodymyr Žuravlov byl o rok později, na konci srpna 2026, chycen znova, v chorvatské Pule. Proč vyrazil v srpnu do Chorvatska? Podle některých médií měl být konzultantem hollywoodského filmu, který se natáčí právě na téma sabotáže Nord Streamu. Lze najít nějaký rozumný popis nerozumnosti takového počínání? Asi jen povzdech o kozáckém furianství… Mimochodem, jeho rodina dál zůstává v Polsku.

Pak tady máme rozhodnutí Lvovské krajské rady z minulého týdne na téma Roku Romana Šuchevyče. Rada by chtěla uctít 120. výročí narození této význačné postavy národního hnutí, od srpna 1943 vrchního velitele Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Rozhodnutí přišlo v okamžiku, kdy se pomalu dařilo uklidňovat rozbouřené polské veřejné mínění po jarní roztržce kolem pojmenování jedné z ukrajinských vojenských jednotek podle Hrdinů UPA. Tehdy se v polské debatě ze strany posledních obhájců blízké spolupráce s Ukrajinou vracel argument, že není možné kritizovat Ukrajinu za oslavu UPA jako takové – vzhledem k tomu, že by to s sebou neslo odsouzení celé tradice ukrajinského národního hnutí. Proto je nutné rozlišovat mezi těmi postavami, které byly přímo zodpovědné za četné zločiny spojované s UPA, v čele s volyňským masakrem, a těmi, které s nimi neměly moc společného, jako byl samotný Stěpan Bandera.

Co naplat. Po několika měsících dostalo Polsko v rámci „uklidnění“ namísto „hrdinů UPA“ další oficiální oslavu Šuchevyče, jehož nelze vyvlíknout ani z podílu (v německé uniformě) na holokaustu, ani ze zodpovědnosti za zločiny proti polskému civilnímu obyvatelstvu. Novina sice, navzdory poplašným zprávám, které se šířily tento týden v médiích, nevedla k nějakému omezování polské asistence bojující Ukrajině, nicméně byla dalším hřebíkem do rakve vzájemné důvěry. Po takové zprávě se není čemu divit, že síly a vůle ke spolupráci docházejí i takovým postavám polsko-ukrajinského dialogu, jako je prof. Grzegorz Motyka, autor mj. monografie o operaci Visla (vysídlení ukrajinského obyvatelstva z jihovýchodního Polska po skončení 2. světové války). V nedávném rozhovoru si povzdechl, že prostě nevidí na ukrajinské straně vůli k porozumění opřenému o uznání faktů týkajících se období druhé světové války.

Lvovské rozhodnutí lze samozřejmě přisoudit specifikům regionální politiky: jde o oblast, kde má v samosprávě většinu opoziční strana bývalého prezidenta Porošenka, jež měla k tradicím OUN-UPA vždy mnohem blíž než ostatní politické síly v zemi. Zdá se také, že Kyjev tentokrát správně usoudil, že je potřeba rychlá damage control, a na rozhodnutí reagoval kritikou Lvova. Nicméně zpráva „šla do světa“, v Polsku opět posílila stále početnější skupinu těch, kteří nad spoluprací a osudem Ukrajiny už zlomili hůl. I proto, že od jarní „historické roztržky“ mezi oběma zeměmi trvá kontinuální kampaň, v níž se na sociálních sítích angažují četné mezinárodně známé osobnosti ukrajinské veřejné debaty. Její cíl by se dal charakterizovat jako „ukázat světu, že byl polský nacionalismus mnohem horší než ten ukrajinský“, převážně na základě krkolomných argumentů typu „kdyby mohl Roman Dmowski (teoretik polského moderního nacionalismu) provést nějakou genocidu, tak by ji rozhodně provedl, akorát takovou příležitost neměl, a jen proto se nestala.“ V zápalu tohoto boje ovšem zapomínají, že tím jen nahrávají oblíbenému západoevropskému postoji ke středo-východní Evropě: pokrčení ramenou nad „divochy z Východu“, od nichž je lepší držet se maximálně zpátky…

Ukrajinu čeká podle mnoha expertů nejtěžší zima války. Putin cítí další „okno příležitosti“ kvůli tomu, že jak se zdá v pokroucené sinusoidě americké politiky, minimálně do midterms má převahu křídlo příznivců magického „dealu“ s Ruskem – i za cenu oslabení pozice Ukrajiny. Rusko ztratilo poslední zábrany v intenzitě útoků na civilní cíle a jejich následkem bude možná další uprchlická vlna, která zamíří na západ a rozhodně nezlepší napjaté společenské nálady. Do toho v evropských zemích sílí politické strany, které volají po konci podpory Ukrajiny a spojují toto téma s energetickou krizí nebo s růstem životních nákladů. Je jen otázkou času, kdy se k této interpretaci začnou přiklánět i strany dosavadního establishmentu, ať už z donucení voličskými náladami, nebo prostě v rámci návratu k „základním továrním nastavením“, v nichž pro Kyjev nikdy nebylo místo, naopak pro spolupráci s Moskvou ano. Uctívání těch postav ukrajinské národní tradice, které se přímo angažovaly v kolaboraci s nacismem, tento trend posílí. Případné vítězství v přímém přenosu německé interpretace útoku na Nord Stream, vlastněný většinově ruským státním Gazpromem, jako útoku na německou bezpečnost ho posílí také.

Přesto kozácká vozová hradba dál bohorovně pálí na všechny strany…