Do amerického sektoru umělé inteligence přiteklo již více než 3,1 bilionu dolarů a značná část těchto investic byla financována dluhem navázaným na dosud nepotvrzené výnosy. Celé odvětví tak možná čeká zjištění, že jediná cesta k prosperitě vede skrze krizi.

Umělá inteligence se nad námi tyčí jako klenba. Není to jen ekonomická síla; má i společenský a politický rozměr. Z veřejné debaty o její budoucnosti se rýsují dva krajní scénáře. V tom příznivém zvýší AI naši produktivitu natolik, že lidé budou pracovat, jen pokud se jim bude chtít, a blahobyt se rozšíří napříč celou společností. V tom horším zlikviduje pracovní místa, zkoncentruje bohatství a zkoncentruje moc těch, kteří už tuto technologii vlastní.

Jak se k jednomu či druhému scénáři dopracujeme? Odpověď je nepříjemná. Americký sektor AI je nejspíš tak velký, že prostě musí zkrachovat. To neznamená, že umělá inteligence vyšumí do ztracena. Znamená to ale, že cesta k jejímu plnému prosazení možná nejdříve povede přes finanční a hospodářskou krizi.

Začněme u samotného rozsahu. Od roku 2013 bylo do AI jen v USA investováno přes 3,1 bilionu dolarů, a to včetně mimobilančních závazků. Do roku 2030 se má tato částka podle předpovědí více než zdvojnásobit. Již dnes překračuje celkové náklady na válku ve Vietnamu, výstavbu americké dálniční sítě, program Apollo, Marshallův plán a vymýcení dětské obrny.

Pozitivní společenské přínosy těchto úspěšných megaprojektů měly dalekosáhlý dopad – a stejně tak důsledky toho jediného neúspěšného, války ve Vietnamu, byly hluboké, dlouhodobé a rozkladné. Už jen kvůli svému rozsahu musí AI způsobit buď jedno, nebo druhé. Jde o obří sázku na jedinou technologii, a čím větší sázka to je, tím vyšší se nutně očekávají výnosy. AI teď musí naráz uspokojit investory, věřitele, zákazníky i společnost. Tato laťka je nasazená mimořádně vysoko.

Prvním lakmusovým papírkem je