Kdo v době parlamentních voleb doufal v existenci liberálního Andreje Babiše, musí letos na jaře přiznat, že se mýlil. Vláda mlží kolem zákona o zahraničním financování neziskovek, skokově snižuje rozpočty veřejnoprávních médií, provádí čistky na ministerstvech a obdivně se lísá k maďarskému autoritáři Viktoru Orbánovi nebo americkému Donaldu Trumpovi.

K nešťastné domácí situaci přidejme tu zahraniční – Spojené státy a Izrael nelegálně napadly Írán a způsobily ropný šok i destabilizaci Blízkého východu. USA již nechtějí vést „woke války“ a zaobírat se takovými nesmysly, jako je mezinárodní humanitární právo. To, pravda, nejen „západní spojenci“ aktivně demontují za potlesku českých politiků již od začátku války v Gaze.

Zatímco tedy například Čína pumpuje miliardy do strategických odvětví, jako je rozvoj AI nebo obnovitelných zdrojů energie, EU tuto podporu nabídnout nedokáže.

Mnozí v tomto marasmu přirozeně stáčí oči k Evropské unii, která pro ně zosobňuje naději na zachování suverenity malých států, demokracie, domácího i mezinárodního práva i progresivních myšlenek. EU však tyto naděje opakovaně zklamává. Proč?

I na unijní úrovni zásadně posílily krajně pravicové hlasy, které ve jménu konkurenceschopnosti a bezpečnosti oklešťují občanskou společnost, deregulují a omezený unijní rozpočet přesměrovávají z koheze a dekarbonizace na obranu. Unii přitom ve složitém světě oslabuje její komplikovaná struktura a malý rozpočet – spíše než „přeregulovanost“.

EU také jako by zapomněla, že její konkurenční výhoda oproti jiným mocnostem spočívala v předvídatelnosti a dodržování mezinárodního práva.

„Je to tady. Největší podvod v historii Evropské unie praskl,“ burcoval v lednu 2025 tehdejší europoslanec Filip Turek za Motoristy. Nizozemský deník De Telegraaf a konzervativní europoslanci tenkrát obvinili Evropskou komisi z toho, že rozdává peníze z grantového programu LIFE neziskovým organizacím, aby v institucích EU namísto ní lobovaly za tvrdší environmentální a klimatická pravidla.

Podle analýzy serveru POLITICO ale smlouvy mezi Evropskou komisí a organizacemi ve skutečnosti závazek prosazovat postoje Komise ani podporovat legislativu Green Dealu neobsahovaly. Podpora pro advokační činnost nejen v rámci programu LIFE existuje proto, aby legislativní proces zůstal reprezentativní: Neziskové organizace nemají bez grantů dostatek prostředků na to, aby prosazovaly veřejný zájem stejně intenzivně, jako korporace prosazují ten privátní.

Pro srovnání, 50 největších korporací v roce 2024 utratilo za lobbování v EU téměř 200 milionů eur, přičemž tyto prostředky stále rostou. Environmentální organizace skrze LIFE ročně dostávaly celkem 15,6 milionů, tedy asi 15krát méně.

Přesto se kontrola unijních, podobně jako českých orgánů, přesměrovává z korporátního lobbingu právě na ten neziskový. Kritika, která zaznívala od mainstreamové pravicové frakce lidovců (EPP) i pravicových euroskeptických uskupení ECR a Patriotů pro Evropu, vedla k úpravám smluv grantu LIFE, které nově lobbing nesmí zmiňovat. Za podpory pravicových frakcí vznikla v Evropském parlamentu Pracovní skupina pro kontrolu, která má financování neziskovek vyšetřovat. 550 organizací označilo tento vývoj za útok na občanský sektor v EU.

Takzvaná „Timmermans Gate“ a její důsledky ukazují, že útoky na občanskou společnost aktuálně probíhají nejen na národní úrovni jednotlivých členských států, včetně České republiky, ale i přímo v Bruselu. „Postup je velmi jednoduchý – vytvořte skandál, delegitimizujte organizace a učiňte je závislé na filantropech, jejich nové financování označte za zahraniční vliv,“ popsal situaci profesor evropského práva Alberto Alemanno. Od neziskových organizací přitom vlády i Brusel nadále očekávají, že budou plnit úkoly, na které vlády samy nestačí.

Kauza také ukazuje posun těžiště v Evropském parlamentu – největší lidovecká frakce EPP čím dál častěji v hlasování spoléhá na podporu dříve ostrakizovaných krajně pravicových frakcí, tedy Evropských konzervativců a reformistů (ECR) a Patriotů pro Evropu.  EPP, ke které patří předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen i strany jako německé CDU/CSU Friedricha Merze a Občanské fórum Donalda Tuska, tedy čím dál častěji spolupracuje s frakcemi tvořené francouzským Národním shromážděním Jordana Bardelly, Fideszem Viktora Orbána, či českými ANO a Motoristy.

Cordon sanitaire se zatím i v EU začíná tvořit kolem liberálních a levicových frakcí a neziskových organizací. Pojem „levice“ se jakožto pejorativní nálepka nepoužívá jenom v českém či maďarském parlamentu či v projevech Donalda Trumpa, ale i v Evropském parlamentu, jak popsala výzkumnice Francesca de Benedetti.

EU se dlouho pyšnila tím, že jakožto regulatorní velmoc dokáže nastavit globální pravidla nejen pro digitální služby. Například nařízení o ochraně osobních údajů GDPR inspirovalo vznik podobných pravidel od Brazílie po Singapur.

Do roku 2026 se však priority EU významně přeskupily, a centrem pozornosti se stává bezpečnost a konkurenceschopnost. Pomocí takzvaných „omnibusů“ EU v rychlosti seškrtává klimatická, lidskoprávní a digitální pravidla – často ta, která teprve nedávno zavedla. Týká se to například firemního reportování o zelených a lidskoprávních rizicích v dodavatelských řetězcích nebo digitálních oblastech, jako je regulace AI a zmíněná ochrana osobních dat. I v přijímání omnibusů se lidovecká frakce spoléhá na spolupráci s krajní pravicí. Té naopak vychází vstříc ve zpřísňování pravidel migrační a azylové politiky, jak na konci března ukázalo hlasování o kontroverzní směrnici o návratové politice.

Tlak na deregulaci „skvělých amerických společností“ přichází nejen od Donalda Trumpa. Iniciativu již jako hlavní evropský zákonodárce převzala Evropská komise, na žádost vlivných národních lídrů – Donalda Tuska, Emmanuela Macrona i Friedricha Merze. Tyto snahy dlouhodobě podporuje i Česká republika. Diskuse o deregulaci přitom probíhají za zavřenými dveřmi, za intenzivního lobbingu korporátních hráčů.

Aktuální refrén zní, že EU ekonomicky zaostává a není soběstačná a akceschopná kvůli přehnané regulaci. Její slabost ale především spočívá v nedokonalé integraci nejen v rozhodovacích procesech, ale i klíčových politických oblastech – třeba na trhu digitálních služeb. Problémem zůstává i příliš malý rozpočet na investice na úrovni EU i členských států.

Institucionálně byla EU vždy kočkopsem mezi vládou nadnárodních orgánů, jako je Evropská komise a Evropský parlament, a mezivládní formou spolupráce, kde mají hlavní slovo národní vlády. Ve většině oblastí dnes převládá nadnárodní princip, ale v těch citlivých – třeba v zahraniční nebo daňové politice – převládá ten mezivládní. Lídři států v těchto oblastech musí hlasovat jednohlasně. Tak se dostáváme do situace, kdy rozhodnutí například o unijním postoji k Rusku, USA nebo Izraeli může bojkotovat jediný stát, který ostatní drží jako rukojmí.

Pro národovecké frakce, které dnes reprezentují zejména Babišovi Patrioti pro Evropu, je prioritou udržování mezivládního principu. Navzdory svému patriotickému názvu tak podkopávají akceschopnost Evropy, do které přitom spadají i jejich národní státy. Často ve prospěch cizích velmocí a korporací, které se už ani netají tím, že si EU přejí udržovat rozdělenou a slabou, podrývat její sociální model i energetickou soběstačnost.

Korunu tomuto vskutku patriotickému chování dala letos v březnu zpráva, že Orbánova vláda sdílela informace z jednání EU přímo s ruským ministerstvem zahraničí. Kdyby takhle mohl americkou zahraniční politiku sabotovat třeba Wisconsin nebo Idaho, těžko budou USA supervelmocí.

Slabost EU spočívá také v jejím skromném rozpočtu. Ten tvoří zhruba jedno procento unijního HDP. Pro srovnání, federální rozpočet USA byl v roce 2024 na úrovni 24 procent HDP, český tvořil 43 procent. To v praxi znamená zejména to, že EU nemá a nebude mít prostředky, aby své regulace doprovodila také investicemi do občanů i firem. Navzdory populárnímu vyprávění o inovátorech z garáže přitom za rozvojem klíčových technologií, například internetu, stála štědrá státní podpora. Zatímco tedy například Čína pumpuje miliardy do strategických odvětví, jako je rozvoj AI nebo obnovitelných zdrojů energie, EU tuto podporu nabídnout nedokáže. Když lidem a firmám pouze nastavuje pravidla a cíle, ale dostatečně je nepodpoří, nelze se divit všeobecné frustraci.

Kvůli malému rozpočtu navíc unijní investiční akce závisí na mobilizaci soukromého kapitálu, který však nemá zájem investovat například do spravedlivé zelené transformace. Zde najdeme kořeny nedostatečné sociální citlivosti dekarbonizačních snah, které dnes vedou k anti-zelené vlně v ČR i jiných státech EU.

Investiční prostor přitom dlouhodobě chybí i na úrovni členských států, které byly od finanční krize roku 2008 unijními pravidly nabádány k finanční ostražitosti a omezování výdajů. Téměř všem státům tak chybí veřejné prostředky pro to, aby dekarbonizovaly a zároveň respektovaly platná rozpočtová pravidla EU. 

Navzdory vzrůstajícímu počtu oblastí, které vyžadují investice – k tradiční regionální kohezi a sociálním otázkám se přidala ještě obranyschopnost a derkarbonizace – rozpočet po roce 2028 poroste nedostatečně. I na aktuálně projednávaném návrhu Evropské komise se zároveň projevila změna priorit od regionální a sociální koheze směrem k obraně a konkurenceschopnosti.

Ve vztahu k zahraničí se EU dlouho chlubila svojí měkkou silou. Neměla sice vojáky, ale svůj vliv a zahraniční spojence získávala pomocí kultury, obchodu a diplomacie. Prezentovala se jako předvídatelná síla, která usiluje o mír a ctí hodnoty demokracie a právního státu.

Tato představa EU jako demokratizačního agenta se mi kdysi hodně líbila. Moje bakalářka se týkala vlivu unijní kondicionality na etnické vztahy v Severní Makedonii. Podle teorie kondicionality měla vidina členství v EU, nebo aspoň vzájemné spolupráce, motivovat státy k tomu, aby svůj politický a ekonomický systém přiblížily tomu západoevropskému.

Už když jsem bakalářku ve Skopji v roce 2015 psala, bylo vidět, že kondicionalita tak úplně nefunguje. EU státům západního Balkánu už v roce 2002 slíbila členství. S výjimkou Chorvatska se tak však ani dodnes nestalo a externí motivace přestávala fungovat. Dotčené zákony na ochranu menšin makedonská vláda nepřijímala či nerespektovala.

Zpětně kondicionalitu vnímám jako problematickou, protože společenské změny vynucuje zvenčí, aniž by je místní společnost chtěla nebo dokonce vybojovala. Odtud je pak jednoduchá cesta k revoltě proti „diktátu Bruselu“, jak nám už v desátých letech ukazovaly středoevropské vlády vedené tou maďarskou. „Když EU v našem regionu ztratila část legitimity, protože některých očekávání nebylo dosaženo, obrátilo se to bohužel i proti výdobytkům této strategie,“ říkala mi v rozhovoru maďarská politoložka Eszter Kováts.

Jedno se však kondicionalitě musí nechat – ukazovala, že evropský způsob života v prosperujících, na právu založených demokraciích, je pro lidi z mnoha států přitažlivý. Třeba na Ukrajině během Majdanu a vlastně dosud.

Je proto smutné vidět, že sama EU nedokáže principy vlády práva prosazovat. Jakmile se stát stane členem EU, spolek nedokáže zabránit podkopávání nezávislosti demokratických institucí ani zmíněné sabotáži své zahraniční politiky. Maďarsku EU pravidelně zmrazuje miliardy z fondů, právo hlasovat mu však za 16 let Orbánovy vlády nikdy neodebrala. I to kredibilitu EU a jejích požadavků na demokratické standardy v kandidátských zemích podkopává.

Aktuálnějším problémem je ale neschopnost předních evropských politiků odsoudit porušování mezinárodního práva, pokud k němu dochází ze strany jejích spojenců. Svým vazalským postojem vůči Spojeným státům a Izraeli EU zcela podkopala svoji předvídatelnost a morální integritu, a tím i měkkou sílu.

Tím, že Rusko za porušování mezinárodního práva odsuzuje, ale Washington a Tel Aviv nikoli, se EU připravuje o potenciální spojence například ze zemí globálního Jihu. Proč by je měla zajímat Ukrajina poté, co EU přihlížela genocidě v Gaze a kvůli některým státům – včetně České republiky – nedokázala ani pozastavit obchodní dohodu s Izraelem?

Liknavostí k mezinárodnímu právu EU podkopává svoji identitu „regulatorní velmoci“ i konkurenční výhodu oproti dnešním USA a Rusku, které chtějí vést imperiální politiku bez „woke“ nesmyslů, jako je mezinárodní právo. Když EU nemá ani měkkou, ani tvrdou sílu, nezbývají jí k ovlivňování světové politiky už žádné nástroje.

Pokud nechcete žít ve světě, kde vládne právo nejsilnějších států a korporací, máte rádi sociální stát a věříte v klimatickou změnu i lidská práva, je pochopitelné vkládat naději do Evropské unie. Právě evropská spolupráce ostatně zůstává pro menší státy, jako je Česká republika, nadějí, že si nás Rusko a USA nerozporcují a nezadusí zbývající výdobytky sociálního státu a občanských svobod.

I EU sama je ale odrazem doby. V Evropském parlamentu má většinu blok složený z pravicových a krajně pravicových stran. Tyto strany vládnou také většině evropských států. Není překvapením, že se priority EU odklánějí od sociálních a klimatických otázek směrem k bezpečnosti a konkurenceschopnosti. Platí však, že spíše než regulace vychází ekonomické zaostávání EU i její malá akceschopnost z její nedostatečné integrace institucí a také malého rozpočtu, kterým by mohla podpořit své ambice nejen v klimatické a digitální politice.

Vazalským postojem k USA pak EU ztrácí svoji předvídatelnost a morální kredit pro zahraniční partnery. Čeho přesně tím chce dosáhnout, zatím nikdo z představitelů EU ani jejich států nevysvětlil.

Autorka je novinářka a výzkumná pracovnice think-tanku Europeum.