Před několika týdny vystoupil bývalý český prezident Václav Klaus na konferenci krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) v Berlíně. Jako čestný host byl na akci AfD už poněkolikáté a i tentokrát obdržel nadšené ovace. Ve svém berlínském projevu se Klaus ztotožnil s pocitem diskriminace a démonizace, který podle jeho názoru zažívá AfD jen proto, že otevřeně kritizuje evropské elity za jejich zásadní podíl na civilizačním a hospodářském úpadku Evropy. Podle Klause nejde o překvapení, protože „vznik EU a její současný nedemokratický vývoj jsou výsledkem procesů, které charakterizují Západ již dlouhou dobu“.

Co přesně spojuje bývalého českého prezidenta s německou krajně pravicovou stranou, která vznikla v roce 2013, tedy až v době, kdy on sám odešel do politického důchodu? Klause lze těžko považovat za osobnost, která jasnozřivě předpověděla současný úpadek a je ochotna v boji proti elitám hájit zájmy obyčejných lidí. Bývalý český prezident totiž k elitě sám nepochybně patří. A právě díky příslušníkům elit jeho typu jsou strany jako AfD dnes připraveny nabídnout jasný a srozumitelný příběh o současných krizích, včetně kritiky struktur a rozhodnutí establishmentu Evropské unie.

Klausovo berlínské vystoupení není výstřelkem stárnoucího exprezidenta, ale logickým vyústěním desítky let budovaného průniku neoliberálních sítí a krajní pravice.

Krajní pravice není historickou hybnou silou, která by se náhle zjevila jako přirozená reakce lidových mas proti nerovnostem a krizím Evropské unie. Naopak, její současná podoba představovaná stranami jako AfD je výsledkem dlouhá desetiletí trvajícího sbližování globálních neoliberálních sítí a krajní pravice, které od 60. let minulého století probíhalo zejména ve Spojených státech. Jeho popis najdete třeba v diskuzi s historikem Quinnem Slobodianem o jeho knize Hayek’s Bastards, která také obsahuje odkazy na Klausovy citace uvedené dále v textu. Podstatné je, že toto radikální protnutí od 90. let minulého století postupně sbližovalo i dvě střední Evropy: tu německojazyčnou a postsocialistickou. A právě průnik světů Václava Klause a členstva AfD v budování alternativní (střední) Evropy je potřeba bez morální paniky pochopit, protože se ukazuje, že do světa současných krizí přicházejí výjimečně ideologicky připraveni.

Ideologické kořeny Klausova berlínského projevu můžeme hledat již v 60. letech minulého století, a to včetně kritiky „progresivismu, woke kultury, liberální demokracie a arogantního elitářství“. Najdeme je ve fúzi neoliberalismu a radikálního konzervatismu, která se utvářela kolem takzvané Montpelerinské společnosti (MPS) a svébytné reinterpretace Ludwiga von Misese a Friedricha Hayeka, dvou významných představitelů takzvané rakouské školy v ekonomickém myšlení. Tato fúze se během studené války utvrzovala v nově vznikajících think tancích a na univerzitních katedrách. Klaus do těchto sítí vstoupil v roce 1990, kdy se jako tehdejší ministr financí Československa stal oficiálním členem MPS. Ideologicky se však na tento životní milník připravoval od konce 60. let, kdy objevil kanonické texty Hayeka a Misese.

Svým dílem pak Klaus přispěl ke krajně pravicovému čtení Misese a Hayeka, a to jak coby vysoce postavený evropský politik, tak jako intelektuál obrážející zmíněnou globální síť think tanků. Rakouská škola má na rozdíl od mainstreamové ekonomie výraznou mimoekonomickou perspektivu, která se zabývá otázkami lidské přirozenosti, mezi něž zařazuje ideje, morálku, kulturu a nakonec i rasově založené argumenty. Pak už je jen krok k tomu, aby se přirozenost celých lidských populací začala dělit dle údajně biologicky podmíněných rozdílů, nebo v lepším případě neprostupných civilizačně-kulturních okruhů lidstva.

Právě tato krajně pravicová četba z neoliberálních think tanků a kateder, včetně neoliberálního Česka, dnes víceméně ideologicky propojuje AfD, Klause a další kritiky EU. Podle nich EU zradila principy bílé křesťansko-židovské civilizace, k nimž se musí nyní vrátit minimálně v těchto okruzích: 1. pevně zakódované lidské přirozenosti, 2. nepropustných hranicích, 3. tvrdé měně. První okruh definuje biologickou či kulturní předurčenost nerovností mezi lidmi, často vyjádřenou skrze rozdíly IQ nebo civilizační nekompatibilitu mezi tradičními Evropany a jinými kulturami a rasami. Druhý požadavek počítá s návratem k národnímu státu. A třetí znamená návrat k národní ekonomice, která je logicky ukotvená v síle národní měny jako přirozené jednotce hospodářského výkonu.

Ústřední německou sítí pro tyto think tanky je společnost Friedrich August von Hayek-Gesellschaft, která byla kádrovou i intelektuální základnou AfD a jejíž členkou donedávna byla i předsedkyně strany Alice Weidel. Hayek-Gesellschaft je německou obdobou daleko známějších amerických institucí jako Cato Institute či Heritage Foundation a nespočtu Misesových institutů po světě. Klaus samozřejmě tyto instituce navštívil. Byl také jedním ze tří patronů takzvané Deklarace západní civilizace, již v říjnu 2024 vydal Liberální institut v Curychu. Autory této deklarace byli přední představitelé Hayek-Gesellschaft a jejími patrony se stali argentinský neoliberální prezident Javier Milei a krajně pravicový psycholog Jordan Peterson.

Klaus se v berlínském projevu vracel ke svému vystoupení na programovém sjezdu strany ve Stuttgartu v roce 2016. Na něm se již tehdy označil za „fanouška“ AfD a vyzval ji k realizaci „všech potřebných politických, ideologických, organizačních, finančních a dalších předpokladů pro silnou, akceschopnou, dlouhodobě životaschopnou stranu“. Tímto signalizoval i to, že se v neoliberálním hnutí postavil na krajní pravici. Krajní pravičáky a neoliberály přitom nelze házet do jednoho pytle. Klaus vystupuje na akcích AfD, ale ne na akcích francouzské Národní fronty, která je daleko méně svázaná s globálními neoliberálními sítěmi. A Klausova berlínská kritika údajné marginalizace AfD je i odrazem jejího postavení v těchto sítích.

Podoba dnešní AfD a Hayek-Gesellschaft je totiž výsledkem rozkolu mezi německými neoliberály. Samotná AfD vznikla mimo jiné jako protestní strana za tvrdou měnu a vymezila se proti tomu, jak německá kancléřka Angela Merkel reagovala na tehdejší krizi eurozóny. Brzy pak ve straně na pozadí migrační krize v roce 2015 převládlo národovecké křídlo bojující za tvrdé hranice, což vedlo k odchodu části zakládajících členů. Hayek-Gesellschaft pak čelila hned několika vlnám rozkolů a protestních odchodů, které se hlasitě vymezovaly proti jejímu pokračujícímu sbližování s AfD. To vedlo i k odchodu samotné Weidel v roce 2021 ve prospěch uklidnění situace.

Klaus v neoliberálním hnutí stojí výrazně napravo, a to už od desátých let tohoto století. A takto je i v povědomí odešlých zakladatelů AfD a členů Hayek-Gesellschaft.  Politický posun znamenal i geografický přesun: místo proslovů v předních transatlantických think tancích objíždí Klaus spíše středoevropské a euroasijské destinace. V roce 2014 byl „odejit“ z Cato Institutu kvůli svým názorům na homosexualitu a ruskou invazi na Ukrajinu. V roce 2017 pak vyvrcholilo jeho působení v MPS na kongresu v Soulu, kde otevřeně podpořil AfD, Trumpa a evropskou krajní pravici. To už pravidelně navštěvoval jím milovaný Danube Institute v Budapešti, orbánovskou obdobu Heritage Foundation, která usiluje o propojení americké a evropské krajní pravice.

Klaus se jako jeden z mála postsocialistických neoliberálů dokázal vypracovat do vyšších kruhů MPS. Ve svém berlínském proslovu zopakoval své nejlepší triky, když poukázal na to, že díky životě v reálně socialistickém režimu měl on i „podobně smýšlející“ východoněmecké členstvo AfD „možnost něco důležitého pochopit“. Zkušenost s reálným socialismem a s dekomunizací vlastní země jsou hlavními artikly Klasových projevů v tomto prostředí už od roku 1990. Obě zkušenosti mu údajně poskytly know-how pro kritiku plíživých socialismů v západní Evropě, které kvůli absenci této zkušenosti nemohli Západoevropané postřehnout.

Klausova cesta ke krajní pravici vždy vycházela z důrazu na kulturní a civilizační rozdíly skupin a jednotlivců spíše než z biologických argumentů. Od 90. let toto přesvědčení ospravedlňoval opakováním pouček Friedricha Hayeka. Lidé jako ekonomičtí, společenští a političtí jedinci byli přirozeně součástí národů a civilizací, které historicky vznikly oscilováním mezi dvěma protichůdnými tendencemi: „spontánními, evolučními procesy“ přirozené „lidské akce“ na volném trhu v rámci národního státu a utlačovatelským „konstruktivismem“ z pera nadnárodních expertů, technokratů, centrálních plánovačů a jejich regulací. Socialismus ve staré podobě na východě Evropy i ve své údajně nové podobě na západě kontinentu podle této logiky potlačil individuální spontánnost Evropanů a přirozenou evoluci národů na kontinentě.

Z těchto pozic Klaus odpovídal v 90. letech na poptávku západních neoliberálů z thinktankových sítí kolem Montpelerinské společnosti (MPS), kteří v neoliberálních reformách ve střední a východní Evropě viděli příležitost pro kritiku poměrů ve vlastních zemích. Ve svém berlínském projevu sám zavzpomínal, že tato léta pro něj jako ortodoxního domácího reformátora a kritika západní „třetí cesty“, tedy reformního kompromisu mezi neoliberálními reformami a zachováním sociálního státu, byla dobou optimismu. Právě v té době totiž jezdil po západních konferencích a z pozice českého premiéra poučoval tamní obecenstva o „selhání reforem v západní Evropě“.

Západní socialismus jako kulturně nakažlivý „vir“ začal však Klaus identifikovat až na začátku 21. století. Stalo se tak po pádu jeho národně orientovaných privatizačních reforem a po české měnové krizi v roce 1997, a v odpovědi na poptávku západních neoliberálů po identifikaci EU jako nového nepřítele západní civilizace po pádu Sovětského svazu. Součástí této nabídky byla Klausova teze o západní Evropě jako semeništi nových „ismů“ a EU jako rámci pro jejich šíření. V roce 2014 tak již mohl Klaus jedním dechem ve svém londýnském projevu vyjmenovat úctyhodný počet nových socialismů: „kulturního relativismu, lidskoprávnictví, multikulturalismu, NGO-ismu, feminismu, homosexualismu, environmentalismu, justitokracie a mediokracie“.

Pojítkem Klause a AfD je také lidový neoliberalismus, kterým zakrývá vlastní elitářský status a spojení s miliardáři ve snaze vytvářet nadtřídní koalice s pracujícími třídami s cílem najít společného vnitřního nepřítele. Jde o desetiletí utvrzovaný kalkul části západních neoliberálů, vycházejících z přesvědčení, že dělníci v USA již dávno opustili étos amerického New Dealu, a totéž se stalo se sociálním státem v západní Evropě. Klaus tón tomuto lidovému neoliberalismu udával od 90. let, když se odvolával na „moudrost mezi obyčejnými občany“ při odrážení kritiky kuponové privatizace či úsporných protiinflačních opatření ze strany domácí opozice i expertů Světové banky nebo při obhajobě svých kroků proti „falešnému sociálnímu myšlení a péči“.

Když v roce 2012 hostil zasedání MPS na Pražském hradě, mohl tak všechny pesimisticky vyzvat, aby opustili své odborné diskuse a prakticky oslovili „pracující třídy“. Sám údajně pochopil již v reálném socialismu, že ani tato třída v socialismus nikdy nevěřila. Na to navázal v Soulu o pět let později, kdy už mohl s poukazem na AfD, Trumpa a další apelovat na „povstání mas“, zvláště pak proti evropskému establishmentu.

Klausova berlínská sounáležitost se zkušeností NDR má i prostorový rozměr, protože pevně propojuje německojazyčnou a postsocialistickou střední Evropu. Klaus se před pár lety v Budapešti zřekl identity „Evropana“ a prohlásit se za „Čecha, Středoevropana a Slovana“. Byl to další způsob odmítnutí EU, jež spolu s přesvědčením o jejím brzkém rozpadu sdílí s členstvem AfD. Jde také o vyvrcholení dvou dlouhodobých tendencí, tedy hledání vnitřního nepřítele v projektu evropské integrace a pečlivém budování obrazu střední Evropy jako antiteze západní Evropy. Podobně smýšlely mnohé středoevropské elity, jejichž obsese návratem do západních struktur měla za vzor Spojené státy spíše než kontinentální západní Evropu.

Klausův obraz střední Evropy není o nic přirozenější a nevinnější než identita Evropana. Po roce 1989 se stal obraz bílé a křesťansko-židovské střední Evropy lačnící po návratu ke kapitalismu vstupenkou do dobré společnosti západní evropské civilizace. Jenže mezi částí tvůrců tohoto obrazu rostla skepse, že tato civilizace byla již dávno zrazena velkou částí západních elit a jejich středoevropských následovníků pod vlajkou EU. Klaus a jeho souputníci jako Viktor Orbán tak ve výsledku přepólovali střední Evropu jako místo „osvobození“ evropských národů od těchto elit a jejich integračních projektů. Klaus to od nultých let začal rámovat jako boj za osvobození z konstruktivistického designu „europeismu“ neboli vrchní ideologie EU sdružující všechny západoevropské nové socialismy. V roce 2004 mluvil přímo o procesu „kvantitativního demografického úpadku“ Evropy, který byl umocněn „kvalitativními změnami ve vzorcích chování, pracovních návyků, hodnot, zvyků a různých přesvědčení“.

Vznik AfD v roce 2013 byl spojen s krizí eurozóny a neochotou Německa platit za dluhy zemí v jižní Evropě. Klaus již v roce 1996 odmítl eurozónu jako projekt potlačující přirozenou (etno)ekonomickou různorodost Evropy, která podle něj v rámci měnové unie měla zglajchšaltovat „národní tendence, tradice a zvyklosti, které jsou hluboce zakořeněné v historii“. Svoji kritiku od počátku opodstatňoval jakožto manažer rozpadu jiné „měnové unie“, tedy Československa, které podle něj nikdy nesjednotilo dvě ekonomiky relativně blízkých národů.

Migrační krize v roce 2015 byla další příležitostí, kdy mohl Klaus promluvit ze středoevropské opozice proti Angele Merkel a rozšířit svoji kritiku kvalitativních a kvantitativních dopadů europeismu o kritiku „masové migrace“ jako finálního útoku evropských elit proti přirozenosti „obyčejných Evropanů“. Klaus ve svém berlínském proslovu zdůraznil, že „masovou migraci nezpůsobili migranti, ale evropští politici“. Použil tak argument, kterého by se neštítil ani lecjaký tradiční odborář, tedy že tito politici používají falešný ekonomický argument obhajující migraci jako „potřebnou pracovní sílu“.

Klaus se nicméně zatím neuchýlil k argumentu o biologických rozdílech mezi rasami. To ho odlišuje například od bývalého německého sociálního demokrata a centrálního bankéře Thila Sarrazina, který za přikyvování AfD citoval rasistický výzkum o IQ, aby vysvětlil údajný úpadek německé společnosti v důsledku migrace.

Pokojný rozpad Československa byl rozpadem dvounárodní federace – což může být bráno jako model pro rozpad EU. Klaus tak v roce 2019 navštívil shromáždění Brexit Party, dnes známé jako Reform UK Nigela Farage, kde v roli blahosklonného manažera „slovenského exitu z československé federace“ odsoudil zlovolné chování „euronomenklatury“ vůči Spojenému království v průběhu výstupových jednání. Stejným motivem Klaus ospravedlňuje „rozdělení Ukrajiny“, které straníkům AfD prodává již od prvního napadení země v roce 2014. Ukrajinští migranti se v Klausově výkladu stali civilizační hrozbou, která pevně propojí středoevropské Česko s „východní Evropou“ a jejími „zvyky, tradicemi, historickými konflikty“.

Klausovo berlínské vystoupení tedy není výstřelkem stárnoucího exprezidenta, ale logickým vyústěním desítky let budovaného průniku neoliberálních sítí a krajní pravice, v němž Německo i střední Evropa hrají významnou roli. Místo morální paniky nad Klausovými výroky je nutné přijmout fakt, že on reprezentuje výjimečně připravený revizionistický projekt návratu k tradičnímu společenskému řádu. Ten se dnes prezentuje jako jediná možná alternativa k současné podobě EU a jako řešení současných reálných i domnělých krizí.

Odpovědí by neměly být výrazy všeobecného morálního opovržení, které se návrhům krajní pravice vysměje jako nerealizovatelným, nehodným následování nebo hazardujícím s návratem do temné evropské minulosti. Odpovědí musí být budování alternativy. Klaus neměl nikdy daleko k otázkám kulturní hegemonie, jejímž příkladem je mimo jiné samotné budování globálních sítí neoliberálních think tanků. Jeho přítel Orbán se při tom inspiroval neomarxistou Antoniem Gramscim. Zůstává tak otázka, zda nám pochopení fúze krajně pravicové a neoliberální střední Evropy nemůže pomoct znovuobjevit levicovou nebo liberální historii tohoto regionu, na niž by mohly navázat budoucí alternativy.

Autor je politolog.