Karel Veselý

„Já a mí kamarádi popeláři odstraňujeme skvrny z naší konzumní společnosti. Naše práce v zákrytu drží celou strukturu před zhroucením. Alespoň zatím.“ Simon Pare-Poupart si během studií začal přivydělávat jako popelář. Nakonec si přivýdělek ponechal a popelářstvím vyvažoval kariéru sociologa a později i spisovatele. Jeho románová autofikce Ordures!: Journal d’un vidangeur vyšla před dvěma lety ve francouzštině, teď se objevuje i v anglickém překladu pod názvem Trash! A Garbageman’s Story. Ocitáme se v ulicích Québecu, které každé brzké ráno křižují popelářské vozy. Pare-Poupart vypráví příběh svůj i svých kolegů, jejichž úkolem je udržovat zdání čistoty a pořádku, pod povrchem se ale nachází svět drsné sociální stratifikace, která je na odpadcích skvěle vidět. Jestli jste se nechali ukolébat představou, že odpadky z ulic mizí díky nějaké magii a recyklace je sama o sobě spásou, pak tuto knihu raději ani nečtěte. Poznámky z Bourdieua a Graebera se na stránkách románu potkávají s citáty z Emila Zoly a Victora Huga nebo s groteskními popisy popelářské práce v zimním období. Kniha je zároveň memoár popeláře i zamyšlení nad tím, jestli může mít nějakou budoucnost společnost, která produkuje tuny zbytečného odpadu, v němž se nejspíš brzy utopíme.

Druhým tipem je novinka britského hudebního publicisty Simona Reynoldse. Ten se v novince Still in a Dream pouští do rekapitulace vzrušující dekády mezi léty 1984–1994, v níž rocková hudba – patrně naposledy – generovala vzrušující inovace a objevovala nové světy. Reynolds pokrývá erupce s žánrovými nálepkami dream pop, post-rock, shoegaze nebo grunge (a spoustou dosud nepojmenovaných) a mapuje cestu od Cocteau Twins, R.E.M. nebo The Smiths k ehm… Oasis a definitivnímu vítězství retra. Protože on sám prožil zmíněné období jako začínající novinář ve fanzinu Monitor a později jako člen redakce Melody Makeru a často používá vlastní vzpomínky, dá se Still in a Dream číst také jako memoáry možná nejvýznamnějšího anglo-amerického publicisty posledních čtyř dekád. 

Pavel Šplíchal

Ošukej mě v překladu Petry Zikmundové je punková, vražedná literární porno jízda Virginie Despentes. Plná drog, chlastu a spousty dalších tekutin vycházejících z lidského těla a čte se přesně tak dobře, jak moc máte (aspoň teda v knížkách) rádi zmíněné substance. Dvojice ne zas tak sympatických holek z okraje společnosti už prožila všechno, co odvrácená strana kapitalismu a patriarchátu ve Francii nabízí, a rozhodne se pro zběsilé finále. Empatii okolí se získat nesnaží a nic takového po čtenářích (alespoň od určité chvíle) nakonec nechce ani Despentes, to ale neznamená, že by knížka byla jen o atraktivních kulisách drog, vražd a života na útěku. Je to taky román ze dna a ostrá, doslova přestřelená společenská kritika. Ale zároveň je to také citlivě vyprávěný příběh o tragickém osudu dvou žen.

Virginie Despentes se v Česku proslavila především trilogií Život Vernona Subutexe, následně vyšel v češtině také její román-odvykačka v e-mailech Čau Debile a letos i její debut Ošukej mě. Radikální feministická autorka tento román natočila také jako naturalistický gangsta akční porno film. Despentes je antisnobská autorka, v jejích knížkách je hodně drog, sexu, násilí, kapitalismu a odcizení, o tom všem postavy i sama autorka v románech nakonec intenzivně přemýšlejí, zároveň zápletky i motivace postav vycházejí z konkrétních velmi často nespravedlivých a brutálních životních podmínek. Za zmínku určitě stojí také překlad Petry Zikmundové. Jestli něco nenávidím, tak je to slovní spojení „kongeniální překlad“, ale překlad Zikmundové si zaslouží toto ocenění právě proto, že v něm žádná takto debilní slovní spojení nenajdeme.

Magdalena Dušková

Pokud si chcete odpočinout od bezútěšné reality dnešního světa, doporučuji sci-fi román Ursuly K. Le Guin. Levá ruka temnoty (vychází v novém překladu Jakuba Němečka) se odehrává na ledové planetě Gethen, kam přijede vyslanec Genly Ai se snahou připojit Gethen do mírové meziplanetární organizace Ekumen. Na zimní planetě se poprvé v její historii schyluje k válce, k vyslanci z vesmíru nemá v podstatě nikdo důvěru.

Planeta Gethen se od zbytku vesmíru liší kromě permanentní zimy také tím, že na ní lidé nemají pevně přiřazená pohlaví ani gender. Jejich reprodukční orgány jsou fluidní a střídají se v podstatě náhodně. Vyslanec se tak střetává s řadou vlastních předsudků o tom, co je „ženské“ a „mužské“, jeho pevné usazení v kategorii „muž“ zase přijde místním přinejmenším podivné. Ačkoli je kniha z dnešní queer perspektivy v řadě věcí překonaná (což sama autorka později reflektovala), má své pevné místo ve feministické fikci.

Pro mě osobně bylo – více než genderová rovina – podstatné vyprávění o přátelství, v němž si dva lidé nikdy nemohou plně rozumět. O tom, že i když jsou Genly Ai a jeho přítel Estraven diametrálně odlišní, právě tato odlišnost jim pomáhá nejen k prohlubování vztahů, ale také k narušování pevně zažitých předsudků a komunikačních rámců. Levá ruka temnoty vykresluje podle mě mezilidské vztahy mnohem lépe a citlivěji než většina románů z dnešního světa. Už se těším, až si ji brzy přečtu znovu, byl to jeden z nejhezčích literárních zážitků posledních let. Navíc každá antropoložka a antropolog ocení precizní popis a zkoumání, kterému Le Guin podrobuje gethenskou společnost.

Eva Klíčová

Legenda (nejen, ale i queer) komiksu se pustila do tématu, které vypadá celkem nevinně: sport. Tedy nevinné je, když jste muž. U žen se to trochu komplikuje, protože společenská očekávání, že dívka má být křehká, úhledná, a tak nějak bezbranná, jdou proti tomu, co pravidelný pohyb s našimi těly dělá. Alison Bechdel jde v novince Tajemství nadlidské síly (překlad Anna Křivánková) cestou vlastní sportovní biografie (= je to dojemné a má to historickou perspektivu několika dekád). Začíná se tím nejprostším, archetypálním během, za nějž jako někdejší lovci štvoucí zvěř dostáváme „evoluční dopaminovou odměnu“ (= je to chytré a místy dokonce spirituální). Autorka řeší nejen tělesnost, genderové normy nebo až mystické prožitky spojené s pohybem. Ale taky širší společenské souvislosti hobby sportu, průmysl sportovního vybavení, módní vlny různých druhů sportů nebo význam přírody pro obyvatele industrializovaného světa. Bechdel je navíc primárně karikaturistka, takže je to celé lehké a vtipné jako výtvarná zkratka.

Ondřej Bělíček

„Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa. (…) Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže,“ zhodnotil stav literární obce ve svém projevu na sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956 Jaroslav Seifert. Nová kniha publicisty Petera Gettinga s názvem Studne mútne přináší obsáhlou sondu do nitra umělecké kolaborace na Slovensku v letech 1939–1945. Autor sice místy, zejména v úvodu své knihy, přistupuje k příliš zjednodušujícím závěrům a šmahem například dělá rovnítko mezi fašismem a komunismem, velká část knihy je ale poctivým dokladem dobové slovenské literární produkce, která si nezadala s těmi nejodpornějšími antisemitskými díly své doby. V knize vynikají taky patolízalské básničky na podporu klerofašistického režimu, Hitlera a německého nacismu či jiných evropských fašistických zřízení. A rozhodně toho není málo. Peter Getting se tématu věnuje už přes dvacet let a kdokoliv může na jeho badatelský zájem navázat. Pro zájemce o toto téma autor proto nabízí bohatou primární i sekundární literaturu, fotografie či úryvky z textů literárních děl a básní.

Téma kolaborace s fašismem bylo pro slovenskou společnost dlouhé dekády naprosté tabu. Teprve v posledních několika letech se tomuto tématu odborná veřejnost detailněji věnuje v různých odvětvích. Můžeme zmínit například knihu Máme svoj film! od Petry Hanákové o filmové propagandě během doby Slovenského státu. Podobnému tématu jako Getting se věnoval historik Jonathan Petropoulos, když mapoval uměleckou kolaboraci v nacistickém Německu ve své knize Umělci za Hitlera. Fašismus i nacismus si poměrně rychle budovaly svoje vlastní umělecké směřování, které se mělo plně ztotožnit s jejich ideologickými požadavky a cíli, a do země zadupávaly umění, které bylo nepřátelské, obnažující krvelačný charakter jejich ideologie nebo jednoduše ukazující svět v jiném světle, než v jakém ho viděli nacisté a fašisté. Umění bylo první oblastí společnosti, kterou si chtěli plně podmanit. Někteří umělci na to snadno přistoupili a s režimem pohodlně kolaborovali, jiní to odmítali a odcházeli do odboje. A nutno říct, že těch, kteří se s tím odmítali smířit, nebylo vůbec málo.

Standa Biler

Dočítám dvě věci, které si myslím stojí za pozornost. Kaliban a čarodějnice od Silvie Federici je osvěžující čtení v libovolném počasí. Opomíjené téma tzv. čarodějnických procesů, což je eufemismus pro genocidu na ženách, slouží autorce jako základ pro komplexní analýzu nástupu kapitalismu, racionality, biopolitiky, rozdělení těla a duše, podřízení našich myslí, těl a svědomí pracovní morálce atd. Procesy s ženami nebyly jakýsi výstřelek na okraj, atavismus temných časů, ale součást rozpadu středověku a nástupu kapitalismu, kdy bylo ženy třeba připravit o moc, soudnost i svéprávnost a disciplinovat je pro potřeby nového řádu. Kniha je napsána (i přeložena) mimořádně čtivě, čte se jako thriller, který vás bude každou chvíli zvedat ze židle, jako by vám něco hořelo pod zadkem.

Kdybych se hodně snažil a nebylo zrovna takový horko, myslím že bych zvládl na Federici plynule napojit povídkovou knihu Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje od Marie Škrdlíkové. Žít v oněch časech, kterým se věnuje Federici, Škrdlíkovou by čekala jistá smrt. V jednotlivých sevřených povídkách je to s genderem a pohlavím hrdinek často nejisté a neujasněné, tradiční vazby minulosti jsou rozbité či se zrovna bortí a co vzniká nového, se teprve zjišťuje. Postavy často ve věku kolem hranice dospělosti jako by procházely smetištěm předchozích generací a snažily se přijít na to, co si s tím vším vlastně počít a taky samozřejmě hlavně se sebou. V jedné povídce dojde i na pálení čarodějnic, abych svůj oslí můstek, spíše lávku, nějak a někam dotáhl: „Nedostudovala jsem vysokou, zato jsem se za ty roky naučila otevřít pivo zapalovačem, ubalit si cigaretu se zlomenou rukou, o berlích utéct revizorovi. Žít na pomezí. Vyrůst bez táty. Běhat pozpátku. Zapálit miliardáře… A miliardář se měnil v popel, už z něj zbyl jen drát a pár očouzených kousků papíru. Rituál zbavování se… Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela. Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.“

David Scharf

Kniha italského spisovatele Daria Ferrariho Přestávka skončila by šla prodávat slovy „dva romány za cenu jednoho“. „Primární linka“ sleduje osud Marcella, v lecčems typického představitele „stárnoucí“ mladé generace ze země jižní Evropy. Humanitní vysokoškolské vzdělání, které je ale na trhu práce spíš přítěž, sezónní brigády, bydlení u rodičů. Nečekejte ale kritiku neoliberalismu EU – hrdina-vypravěč je především věčně vtipkující flákač, který jestli něco radikálně odmítá, tak jedině převzít zodpovědnost za svůj život a vztahy. I prekarizovanou situaci za něj vyřeší především souhra náhod, která z něj udělá doktoranda na katedře italianistiky. Najednou se tak učí pohybovat ve světě bizarně úzkých specializací, křehkých eg intelektuálů a akademických kartelů, kde se výpalné skládá ve formě citací a poznámek pod čarou.

Druhá linka se odehrává ve světě Marcellova výzkumného tématu – životě a díle Tita Stelly, fiktivního křesťansko-komunistického teroristy a spisovatele ze sedmdesátých let. Tehdy v Itálii skutečně eskalovalo politické násilí, jež vyvrcholilo například desítkami mrtvých po teroristickém útoku na nádraží v Boloni nebo únosem a vraždou premiéra Alda Moriho.

Text lze číst dvěma způsoby. Dá se v něm najít řada podnětů k přemýšlení o velkých otázkách – od motivací k politickému jednání přes roli násilí v boji za emancipaci až po rizika toho, když se člověk bere až moc nebo naopak příliš málo vážně. Snadněji se ale čte jako zábava se svižným dějem, vtipnou ironií nejen vůči akademické nabubřelosti a s živelnými postavami – třeba komunistickým plavčíkem Athosem, který je oddaný třídnímu boji jen po ložnice buržoazních turistek.

Knize by šlo leccos vytknout – radikální politika i univerzita se tu někdy zplošťují za hranu laciné karikatury, vypravěčův cynismus je místy repetitivně otravný, některé „posuny děje“ působí mechanicky a za ženské postavy by si autor zasloužil feministickou kritiku. Přese všechno kniha nabízí osvěžující mix lehkosti a chytrosti, ale hlavně závažnosti a sebeironie. Tenhle balanc potřebujeme v dnešní době všichni.