„Jaro, léto 26 / Svět brzy skončí, není už žádná naděje / Jo, jdeme po molu, které vede přímo do pekla / Nic nás nezachrání, hudba, móda ani film.“ Letošní extrémně horké a suché léto má vyloženě apokalyptický nádech a britská zpěvačka Charli XCX na začátku své nové desky Music, Fashion, Film svým posluchačům nemaluje nic na růžovo. Přes citovaný brutální začátek je sice píseň SS26 nakonec víc o životě na internetu a nárocích, které na nás digitální doba klade, tísnivé vědomí hořícího světa ale při poslechu desky nelze jen tak vymazat.

Zpěvačka, která před dvěma lety ohlásila s triumfální deskou Brat „léto spratků“, se na novince více dívá do zpětného zrcátka a vyrovnává se s realitou slávy i zodpovědností, která z ní vyplývá. A přitom se uklidňuje: „Myslím si, že když budu pěkně oblečená, všechno bude v pohodě.“ Samozřejmě, že nebude. Ale postupně jsme ve svém zármutku z nevratnosti konce světa došli až ke smíření. Mainstreamový pop na letošní léto ordinuje apokalyptický hédonismus a funguje – když je potřeba – jako strategie předstírání i snímání viny. Což se v éře nesmlouvavého kapitalismu i klimatického rozvratu hodí.

Britské vydavatelství PC Music, vlajková loď hyperpopové scény, ukončilo svoji činnost před dvěma lety. Stalo se to paradoxně právě v okamžiku, kdy žánr definitivně pronikl do mainstreamu, a to právě s deskou Brat. S Charli XCX ji natočil producent A. G. Cook, zakladatel zmíněného labelu.

Nejde už o popové hrdiny, kteří ukazují cestu, ale spíše o to, jak se nezhroutit, když žádná jednoznačně správná cesta neexistuje.

Hyperpop se v polovině minulé dekády začal profilovat jako pokus, jak si nově pohrát s klišé popu a taneční hudby a zároveň znovuobjevit radikální příslib masové kultury. Deska Brat tento potenciál dokázala přenést do mainstreamu. Charli XCX a A. G. Cook napsali chytlavé elektropopové hity, které daly zpěvačce prostor, aby se prezentovala jako antihvězda, která otevřeně dává najevo svoje nejistoty a pochybnosti. Do popového žánru, obvykle obývaného umělými, zprůměrovanými emocemi, vnesla Charli téma ženy, která se snaží přežít v pozdním kapitalismu a zůstat přitom sama sebou. Na novém albu Music, Fashion, Film nicméně překvapivě vzkazuje, že úspěšnou strategií přežití šílených věcí, které se kolem nás dějí, může být i předstírání.

Hlavní téma desky se zrodilo během autorské krize, kterou si Charli prošla po vydání Brat. O pochybnostech, jestli vůbec pokračovat v hudební kariéře, mluví na více místech nové desky. Nejzajímavější je asi text ke skladbě Camera, kde nejdřív posluchače zahrne nejistotou, aby v refrénu mohla konstatovat, že skutečně svobodná se cítí, jen když stojí před kamerou. „Můžu být, kým chci opravdu být / můžu cítit věci, které normálně necítím / a můžu být konečně úplně upřímná (…) odvážit se neuspět a být škaredá / inspiruje mě to a cítím se naživu / když je zapnutá kamera.“

Pop vždy fungoval jako katalog identit, které si lze podle potřeby oblékat. Hyperpopové překódování starých tradic zde ústí v heslo glamu – předstírej tak dokonale, až začneš být autentický. Je to ale také příkaz systému, který nás přesvědčuje, že si své já můžeme dle libosti koupit. V Card Declined zpívá Charli XCX o halucinačním příslibu konzumního kapitalismu, v němž je všechno na dosah ruky: „Pojďme nakupovat, koupím si kabelku / koupím si parfém, mah-jong sedačku / nový byt, Jäeger-LeCoultre / osobnost, zcela nový příběh.“ Snění však přeruší strohá informace: „Karta byla zamítnuta.“

Snímek The Moment, který Charli XCX natočila s režisérem Aidanem Zamirim, vychází z formátu podvratného hudebního pseudodokumentu, známého třeba z kultovního snímku Hraje skupina Spinal Tap. Společnost A24 ho vydala na začátku letošního roku, a ačkoliv jde přiznaně o fikci, snímek zpracovává řadu témat, kolem nichž se točí texty britské zpěvačky. Dokumentární kamera sleduje Charli XCX během příprav turné k zmíněné desce Brat. Do událostí ale vstoupí otravný režisér Johannes Godwin (Alexander Skarsgård), který má z turné natočit koncertní film pro Amazon a začne zpěvaččinu estetickou představu přizpůsobovat potřebám komerční streamovací služby.

Charli se ocitne uprostřed tradičního dilematu umělců v zábavním průmyslu. Má se držet své umělecké vize (a třeba selhat), anebo se zaprodat a zkasírovat peníze? The Moment se sice většinu času tváří jako satira, tady ale začne být naprosto vážný. A oproti očekávání nevolí moralistickou pozici. „Všichni se mě pořád ptají: Charli, co chceš? Co chceš? A víš, co? Já vlastně, do háje, vůbec nevím, co chci,“ říká zpěvačka v soukromém rozhovoru se svým asistentem Timem. Charli není hrdinka s pevnými zásadami. Nebojí se proto přiznat, že někdy prostě nemá odpovědi. Symbolicky tak nabízí útěchu i svým posluchačům, kteří se také často ocitají před dilematy bez zjevného řešení. „Jsem jako vy. Občas prostě nevím,“ vzkazuje jim Charli z plátna.

Systém nás nutí měnit svoje já v závislosti na okolnostech. Ačkoliv nám říká, že máme být sami sebou, ve skutečnosti od nás spíše očekává, že se ochotně zaprodáme trhu a jeho potřebám. Charli se nakonec ve filmu rozhodne přizpůsobit požadavkům režiséra a streamovací služby. Zároveň je to způsob, jak celý fenomén Brat definitivně zabít a zbavit se části nechtěné slávy. Prohrála, aby mohla vyhrát.

S převlékáním masek se setkáme i na nové desce. „Tohle je pravda a budu upřímná / Už nejsem bad girl, slibuju / Mrk mrk,“ zpívá Charli ve Wink Wink, zatímco ve skladbě Persona (inspirované stejnojmenným snímkem Ingmara Bergmana) slyšíme vnitřní dialog, v němž se hádá s jinou verzí svého já: „Vím, že předstíráš (…) Oba jsme pod vlivem života, který imituje umění / Nezadus se svým egem.“ Hádka přináší konflikt, který možná nemá uspokojivé řešení, ale jeho protagonistka díky němu působí mnohem uvěřitelněji a lidsky.

Jedním z nejzajímavějších příběhů letošního léta v mainstreamové hudbě je průlom slovenské zpěvačky Adély do globálních žebříčků. Když se její singl Ain’t in LA dostal v půlce srpna do Top 40 britského žebříčku a následně i na 85. místo americké hitparády, bylo to vůbec poprvé, co se někdo ze Slovenska podíval do těchto výšin. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by její cesta žebříčky měla skončit.

Dvaadvacetiletá zpěvačka z Bratislavy učinila první krok ke slávě jako soutěžící reality show Dream Academy, v níž fanoušci z dvaceti adeptek vybírali členky nové mezinárodní k-popové skupiny (pořad se vysílal na YouTube, ale je k vidění i na Netflixu pod jménem Pop Star Academy: KATSEYE). Adéla vypadla hned v prvním kole, a členkou Katseye se tedy nestala, nicméně talentové skauty stejně zaujala a podepsala nahrávací smlouvu s nadnárodním gigantem Capitol. Loňské EP The Provocateur už naznačilo, že má velký potenciál. Adéla rozhodně není jen obyčejná holka zkoušející štěstí v reality show. Za svým úspěchem šla tvrdě – od tří let navštěvovala baletní trénink v Moskvě, tančila ve Státním baletu ve Vídni, další drill absolvovala v Londýně i v zámoří, kde brala pěvecké lekce. Téma hvězdných aspirací holky z východu Evropy hraje velkou roli i v jejich písních. Ve skladbě KGB zmiňuje, že od dětství sledovala americkou popkulturu s cílem jednou ji ovládnout. V refrénu zpívá: „Jsem jako špión / Studovala jsem ten shit / Říkej mi KGB.“

V Ain’t in LA prozrazuje, že se anglicky naučila sama, když jí bylo osm let, a nikdy se nechtěla vzdát svého snu o hvězdné popové kariéře. Nosným sloganem písně pak je: „Všechno je to lež, bad bitches nežijí jen v LA.“ V klipu vidíme její bratislavský domov a svým posluchačkám vzkazuje: „Holky ve všech těch městech beze jména / Jste jedinečné a máte krásnou tvář / Nevypadáte jako nikdo jiný, jako jen tak někdo / Raději být nikým než být jako všichni ostatní.“

Aspirativní příběh, který Adéla vypráví ve svých skladbách, má ale jeden háček. Slovenská média zjistila, že otcem zpěvačky je bývalý vysoce postavený investiční manažer finanční skupiny Penta Jan Jenga. Ten byl nějaký čas i členem představenstva Slovenského rozvojového fondu, což vyvolalo podezření z napojení mocné finanční skupiny na stát. Když Adéla v rozhovorech říká, že se „rozhodla, že bude slavná“ (Headliner), je potřeba hned dodat, že stála na velmi výhodné startovní čáře. Pohádkový příběh o slávě dosažené enormním úsilí má trhlinu, z Ain’t in LA to nicméně nedělá o nic menší hit.

Ještě mnohem zajímavější je ale přiznání Adély, že aby uspěla, musela se nejprve „amerikanizovat“. Přijala pravidla reality show, která vyrábí umělé hvězdy, aby prostřednictvím tohoto falešného světa získala možnost prosadit se a jednou ho opustit a být konečně zase tím, kým skutečně je, tedy obyčejnou holkou z Bratislavy. Podprahově tak vzkazuje, že kompromis s vlastní autenticitou může být legitimní, pokud sledujete nějaký vyšší cíl. A v tom ji fanoušci a fanynky z východní Evropy rozumějí, byť takovým cílem klidně může být jen pouhé přežití v nehostinném světě kolabujícího pracovního trhu.

Popkultura možná kdysi generovala hrdiny s pevnými zásadami a hodnotami, trendem posledních dekád jsou spíše postavy, které chybují, pochybují, a když je to nevyhnutelné, jdou i proti svému přesvědčení. Realita kapitalismu totiž idealistům nepřeje a posluchači masového popu to už dávno vědí. Nejde už o popové hrdiny, kteří ukazují cestu, ale spíše o to, jak se nezhroutit, když žádná jednoznačně správná cesta neexistuje.

Zatímco Slovensko sleduje zrod své první globální popové hvězdy, český střední proud žije letošní léto zcela lokálním příběhem. Písničkář Marek Ztracený dostal 7. srpna na pražskou Letenskou pláň sedmdesát tisíc platících fanoušků, což je nevídaný úspěch. V podobných číslech se v Praze v minulosti pohybovaly především největší zahraniční hvězdy – pláň se v roce 1996 zaplnila díky Michaelu Jacksonovi (125 tisíc lidí) a o sedm let později sem přišlo na The Rolling Stones osmdesát tisíc lidí. Ztracenému chybělo jen pět tisíc fanoušků na to, aby vyrovnal „národní“ rekord skupiny Kabát, na jejichž koncert na Vypichu v roce 2014 dorazilo 75 tisíc lidí.

Zatímco skupina Kabát je osvědčenou hardrockovou stálicí, která se nebojí mluvit za českou periferii a čerpá odtud svoji autenticitu, Ztraceného popularita zůstává pro většinu Čechů tak trochu záhadou. Jedenačtyřicetiletý rodák ze Železné Rudy působí dojmem nekonfliktního pohodáře se srdcem na dlani, neangažuje se v politice, ale v environmentálních kampaních na Šumavě, nicméně většina z nás by nejspíš měla problém vybavit si alespoň dva jeho hity. Dva, protože rozchodové baladě Ztrácíš nešlo poslední dvě dekády uniknout. Zpěvák s ní v roce 2008 poprvé prorazil do rádií a následně získal i Českého slavíka jako Objev roku. Text refrénu „Svůj pocit tiše křičím, že jsi pro mě vším a ničím“ předznamenal poetiku banality, s níž Ztracený boduje u svých posluchačů. Na první pohled působí dojmem sebevědomého folkového písničkáře, který v písních říká velké pravdy, byť to jsou většinou jen rutinně zveršovaná otřepaná životní moudra typu „Tak už to bývá jednoznačně / něco končí, snad něco jinýho zas začne“ nebo „Místo lásky platíme za princezny v opojení / a místo lásky hledáme uspokojení“.

Je to ale jen ta nejviditelnější písničkářova poloha. Ztracený je mnohem svůdnější, když svým posluchačům přiznává svoje chyby: „Tak se nezlob, že jsem takovej vůl / a nedělil se s tebou napůl / A zapomněl jsem se tě občas ptát, jak se máš / a co si k snídani dáš?“ zpívá v písni Tak se nezlob, což je jeho nejhranější hit na streamovacích službách. V dalším obřím hitu Sex s ex zase doznává slabost pro bývalku a neodpustí si jízlivou poznámku: „Ženy si vybírají grázly, to už je známý / a my sympaťáci s dobrým srdcem zůstáváme sami.“

Ztracený psal písně pro Karla Gotta nebo Hanu Zagorovou, ale nikdy se nestal stejným typem popové hvězdy, která stojí nad svými posluchači. Naopak, ve svých textech často projevuje vůči svým posluchačům bezvýhradnou empatii: „Až se ztratíš a začneš se bát / můžeš to vzdát, anebo naopak / Přeju ti vítr do plachet, až půjdeš za svým snem.“ Pod vrstvou banalit se skrývá zpěvákova snaha napojit se na zkušenost svých fanoušků. Místo aby jim radil, co dělat, vzkazuje jim, že má pro jejich nejistoty a poklesky pochopení. Funguje to obzvláště v zemi, v níž politické elity mají tendenci moralisticky poučovat občany, jak správně žít.

Zásadní je už zpěvákův umělecký pseudonym. Jeho občanské jméno Miroslav Slodičák není pro popovou kariéru úplně nejvhodnější, Marek Ztracený naopak skvěle evokuje pocit blízkosti posluchačům, kteří nejspíš také občas pociťují, že jejich život postrádá smysl. Cítit se ztracený je v pohodě a není na tom nic divného. A v sedmdesátitisícovém davu na Letenské pláni jsou všichni ztracení pospolu.