Včera jsem dočetl knihu Cesta na Západ od Štěpána Smolena. Je to vynikající kniha o pouti do Lisieux, kterou podnikl v době pontifikátu papeže Benedikta XVI. předtím, než nastoupil jako adept kněžství do prvního ročníku semináře. Jsou zde příběhy z cesty, vyprávění o skoro-jeho dívce Anežce i hlubší teologické úvahy. To všechno je psáno krásným jazykem, který se (až na pár knižních obratů) dobře hodí k hlasitému čtení. Knih jako tahle je málo.

Ani jeden den poutník nemusí spát venku, vždy se jej někdo ujme (až na snad jeden případ, kdy nakonec za ubytování musel zaplatit), a přesto v něm zůstává pocit úpadku v evropské církvi: Mnohde věřící skoro vůbec nechodí ke zpovědi, mše svatá není příliš obřadná, zdá se, že se z víry vytratilo klanění se Bohu. Jako by západní zbožnost už neuměla ukazovat na tajemství víry a na vznešenost Boží. Tyto věci jsou v kontrastu s obřadnou a uctivou vírou blízkovýchodních církví (k jedné z nich Anežka patří) a někdy i s jeho zkušenostmi z Čech. Při čtení knihy jsem si často vzpomněl na myšlenku, kterou jsem mnohokrát slyšel po pádu komunismu, že naše (postkomunistická) církev má Západu co nabídnout. Ta myšlenka se mi ovšem vracela společně s pocitem, že to byli právě milovníci pravidel, tradic a obřadů, „díky“ nimž jsme nakonec toto své dědictví z největší části prohospodařili. To je ovšem pocit můj, nikoli Smolenův.

Smolenova kniha je vynikající, i když k některým myšlenkám mám výhrady. Na rozdíl od něj si třeba myslím, že vláda, za kterou se člověk stydí, nebývá ani tak důsledkem toho, že lidé jsou vykořenění a odtržení od své rodiny, rodinného majetku a kultury. Spíše si myslím, že vládu, za kterou se pak stydíme, zvolí spíše lidé, kteří neznají jiné kultury a bojí se jich i tehdy, kdy by nemuseli. Myslím si, že tahle nevzdělanost je dvojí: Jedna je zvědavá a touží po poznání, je vlídná a soucitná, zatímco druhá se jako klíště drží toho, co si myslí, že ví. Ta druhá je sobecká a podezřívavá. Za špatnou vládu pak podle mne mohou převážně ti druzí.

Při uvažování nad kritikou západní církve z pera Štěpána Smolena se nelze vyhnout srovnání s jiným významným literárním dílem katolického tradicionalismu, Apokalypsou Michaela O’Briena. Smolenova kniha mi připadá objektivnější, možná proto není mezi našimi katolickými fundamentalisty tak vyzdvihována. V obou těch knihách je ale nastíněno to, co Smolen popisuje slovy: Celá ta kultura je trochu jako kamna, která vyhasla, ale dosud hřejí. Ještě z nich sálá navenek teplo dobročinnosti, ale oheň lásky k živému Bohu už uvnitř nehoří, a proto i toto všechno v příštích generacích nejspíš nakonec přejde. Je to bezzubé křesťanství, které zajde stářím. Pokud se neobjeví nějaký uhlík, z kterého víra zase vzplane.“ Pokud si některou z těchto knih chcete přečíst, čtěte Smolena. Smolen je pravdivější a čtenářem nemanipuluje.

Přemýšlím, nakolik asi obraz vyhaslých kamen odpovídá skutečnosti. Myslím si, že autor během své pouti nemohl vždy proniknout do hloubky víry, kterou lidé v Německu, Belgii nebo ve Francii prožívají. V příběhu poutníka vidíme víru v jejích společenských projevech, které nejsou tak introvertní, jak čekal. Zpráva, kterou nám podává, je pro mě důvodem k ostražitosti, ale ne přímo k odsuzování. Musíme se ptát, jestli ty projevy víry, které vidíme u nás, jsou znakem o mnoho hlubší víry u těch, kdo jimi žijí. Ale v samotných evangeliích čteme jen málo o klanění a o uctívání, zato hodně o lásce a dobročinnosti. U nás je v církvi možná víc klanění, obřadností a svátostí smíření, ale ve vztahu k utečencům po roce 2014 jsme (jako instituce) tak trochu selhali společně se zbytkem národa. Můžeme tedy říci, že díky svému klanění jsme více křesťanští, více Kristovi? Určitě víc říkáme Pane, pane, ale Němci v rozhodujícím okamžiku projevili skutky. Ve druhé kapitole listu svatého Jakuba by Západ nad námi vyhrál. To ovšem Štěpán Smolen v době své cesty ještě nemohl vědět.

A co uhlík, ze kterého víra možná zase vzplane? Mám jistou předsstavu o tom, kde by se mohl vzít, ale připadá mi, že jej co chvíli zašlapou do země lidé, kteří milují církevní pravidla a obřadnost. Napsal jsem knihu Tři roky s Kristem a to, co jsem vyslechl od milovníků tradice, nebylo nijak povzbudivé. Přesto si myslím, že právě podobné projekty – můj už možná ne, ale nějaký podobný – mohou vést k tomu, že víra zase vzplane a prokvasí naši novou dobu. Ale k tomu musíme v církvi podporovat odvahu. Odvahu rozfoukat oheň, i když nám může šlehnout do tváře. Takovou odvahu nemá úředník, který dbá na všechny předpisy, které stanovili předci. To, že oheň vzplane sám, byl jeden z omylů naší polistopadové církve.