V rozhovoru se mimo jiné ptáme:

• Proč by nás mělo zajímat postavení žen v soudnictví,
• zda existuje mužské a ženské právo,
• proč má na rozhodnutí vliv, jestli je soudce muž, nebo žena,
• jak protidemokratické tendence dopadly na justici,
• je české soudnictví v ohrožení?

Rozhovor jsme si domluvili v době, kdy byla zastavena vaše nominace do takzvané Benátské komise. Podle zákulisních informací, které získali moji kolegové, se to stalo kvůli ideologickým důvodům, které se projevují i v jiných rozhodnutích a činech současné vlády. Znelíbil jste se údajně proto, že jste se podílel na publikacích o genderu v soudnictví. Jak to zpětně vidíte?

Je to politická volba a já to respektuju. To je krátká odpověď. Ale vy asi chcete delší.

Ano. Chápu, že to je citlivé, ale přece…

Když jsem byl osloven, dlouho jsem kandidaturu zvažoval.

Práce v Benátské komisi je časově velmi náročná, obnáší hodně cestování a představuje obrovskou zodpovědnost. Měli jsme tam navíc za Českou republiku poslední roky výjimečně silné postavení.

Končící členka Benátské komise Veronika Bílková odvedla obrovský kus práce, stala se dokonce její místopředsedkyní. Spolu s Tomášem Langáškem tvořili skvělý tým. Nebylo by lehké na ni navázat.

Nakonec u mě ale převážila skutečnost, že komise v posledních letech řeší primárně otázky justičních reforem a politických práv, což je moje parketa.

Měl jsem pocit, že do těch debat mohu přispět a že můj hlas by mohl mít váhu.

V těchto otázkách mám spíše konzervativnější postoj – dlouhodobě kritizuji přehnanou soudcovskou samosprávu a ke svobodě projevu mám vzhledem k několikaletému studiu v USA mnohem tolerantnější přístup než většina českých právníků.

Pokud jde o genderové otázky v soudnictví, je to pro mě důležitá, ale relativně malá výseč mého výzkumu, ke které mě přivedla přirozená vědecká zvídavost, a ani není agendou Benátské komise.

Ale…

Ale ano, podle informací, které mám, to skutečně byl hlavní důvod zastavení mé nominace. Jak se to přesně seběhlo, nevím.

Česko je malé a skutečné důvody jsou leckdy přízemní. Nemyslím si, že jsem tak důležitý, že by se o mě zajímali ministři (směje se).

Je to ale pryč. Nemá cenu o tom spekulovat, je to politická volba a stát se může cokoliv. Důležité je, aby tam měla Česká republika kvalitní zastoupení (vláda 13. července schválila nominandy Tomáše Langáška a Haralda Christiana Scheue, pozn. red.).

O čem by podle vás vypovídalo, kdyby v nominacích opravdu hrály roli ideologické důvody?

Z hlediska Benátské komise by bylo smutné, kdyby tam Česká republika nechtěla posílat lidi, kteří mají největší znalosti a největší renomé na mezinárodním poli v otázkách, které se tam řeší.

Tím se zároveň Česká republika sama střílí do nohy. Její vliv a reputace klesne.

Z hlediska vnitropolitického je to další důsledek polarizace společnosti. Obecně řečeno, v politice ideologické důvody roli hrají a hrát mají. V těchto profesně orientovaných pozicích je to ovšem pro Českou republiku kontraproduktivní.

Odmítnutí vaší nominace bylo ovšem „jen“ záminkou pro tento rozhovor. Hlavními tématy pro nás jsou právě otázky genderu v soudnictví a pak bych se také ráda zastavila u stavu české justice ve srovnání se soudní mocí v okolních zemích, kde byly v posledních letech silné antidemokratické tendence.

Ale začněme u genderu. Existuje vůbec něco jako ženské nebo mužské právo?

Nemělo by. Jestli tomu tak je a v jakých oblastech, je předmětem vědeckého zkoumání a veřejné debaty. Tuto debatu u nás nastartoval projekt trojice editorek Kateřiny Šimáčkové, Barbary Havelkové a Pavly Špondr Večl, které vydaly dvě knížky provokativně nazvané Mužské právo I a Mužské právo II.

Poukazují na to, že zdánlivě neutrální pravidla mohou na muže a ženy dopadat rozdílně a že tato pravidla jsou dlouhodobě tvořena primárně muži a založena na jejich životní zkušenosti a potřebách.

Životní zkušenosti žen – ale i lidí z různých menšin, dětí nebo jinak zranitelných skupin – zůstávají nepovšimnuty, a proto na ně mohou mít zdánlivě neutrální právní normy nespravedlivý dopad.

Někdy úmyslně, ale někdy zkrátka proto, že si tvůrci těchto právních norem některé důsledky neuvědomili.

Z tohoto pohledu tedy můžeme mluvit s jistou nadsázkou o mužském právu.

Tento projekt však kromě odhalování slepých míst, kde právní normy mají odlišné důsledky pro ženy a muže, rovněž dává příležitost mladým právničkám a autorkám.

Editorky chtěly představit dobré české právničky, které jsou potenciálně přehlíženy, dát jim motivaci se o některých věcech bavit a vytvořit jakési neformální společenství, kde se nemusí cítit samy – a nějakým způsobem je to emancipovalo.

Jde tedy také o podporu právniček, které se často ocitají ve složité situaci, kdy kombinují práci s rodinou. A potřebují nějaké neformální fórum, kde se mohou o těchto věcech bavit a zkušenosti sdílet.

Vy sám jste podepsaný pod studiemi, které ukazují, že zatímco ženy představují celkově tři pětiny soudnictví, čím výš se jde do kariérně zajímavějších pozic, tím víc jich ubývá, až skoro k nule na nejvyšších místech.

Proč by mě to vlastně jako obyčejného smrtelníka mělo zajímat?

To byla vlastně prvotní motivace, jak jsem se k tomuto tématu dostal. Náš projekt se totiž primárně věnuje neformálním sítím a nepsaným pravidlům v soudnictví, které zásadním způsobem ovlivňují jeho fungování. A to by nás zajímat mělo. A tyto sítě a neformální praktiky hrají roli mimo jiné v tom, jak ženy (ne)postupují v kariéře.

Když na začátku roku 2018 vznikal nápad na sérii našich článků, byla situace jiná než dnes. Z patnácti členů Ústavního soudu byly jen dvě ženy, předsedové i místopředsedové Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu byli muži a v jedné chvíli byli všichni předsedové krajských soudů taktéž muži. To všechno v soudním systému, kde tři pětiny soudcovského sboru tvoří ženy.

Navíc začal na Nejvyšším soudu i Nejvyšším správním soudu klesat také počet soudkyň obecně.

To byla fascinující konstelace, v naší vědecké hantýrce zajímavý research puzzle.

Proto jsme se spojili se dvěma spoluautorkami Marínou Urbánikovou a Barbarou Havelkovou a řekli si, že se na to podíváme detailněji. Začali jsme sbírat data a dělat rozhovory a pak z toho vzniklo několik publikací.

Znovu se ptám: Proč by nás to mělo zajímat?

Standardně se uvádí, že zastoupení žen na soudech má několik pozitivních aspektů. Zvyšuje legitimitu soudní moci – rozhodnutí jsou pak lépe přijímána ženami obecně, roste důvěra veřejnosti v soudnictví, může to pozitivně ovlivnit strukturální nestrannost soudu.

Pochopitelně se tím zvyšuje různorodost zkušeností a pohledů mezi soudci. Výrazně se rozšiřuje i rybník potenciálních kandidátů na funkci soudce, což nám umožňuje zvýšit soutěž o soudcovská místa a vybírat lepší kandidáty.

Signalizuje to rovnost příležitostí pro ženy v právnických profesích a motivuje ambiciózní ženy usilovat o soudcovský post. Vznikají vzory, které mohou poskytovat podporu a mentoring těm v juniorních pozicích.

Primárně však jde o obecnou spravedlnost. Ženy i muži by měli mít stejné šance na uplatnění a rozvíjení svého potenciálu.

Pokud jsou v systému, kde tvoří většinu, ženy systematicky podreprezentované, vzniká otázka, do jaké míry je takový systém spravedlivý. To je obzvlášť citlivé v oblasti justice, která má zajišťovat spravedlnost.

A má to vliv přímo na rozhodování soudů?

V tomto ohledu jsou