Vědci v současnosti hodně mluví o překvapivé vlastnosti našeho mozku: dokáže se měnit prakticky po celý život. Dříve se přitom věřilo, že po skončení dětství je jeho „zapojení“ už víceméně pevné.

Výzkumy však ukazují, že nové výzvy, jako je například učení se nového jazyka až po tanec či hudbu, mohou mozek doslova přinutit k tomu, aby vytvářel nová spojení.

„Možnosti mozku jsou mnohem větší, než si myslíme,“ říká v rozhovoru neurovědec Aleš Benjamín Stuchlík, který působí na Univerzitě Karlově v Praze.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• Co Stuchlíka na nových zjištěních o mozku překvapilo.
• Proč je nebezpečné někomu tvrdit, že na matematiku nebo jazyky „nemá buňky“.
• Jaké paměťové techniky nám mohou pomoct si toho mnohem víc zapamatovat.
• Nebo jak zpomalit stárnutí mozku.

Dá se říct, že některé schopnosti se trénují snadněji než jiné? Existuje například rozdíl mezi tréninkem paměti, kreativity a schopnosti se soustředit?

Je to velmi individuální. Náročnost tréninku se liší nejen mezi různými schopnostmi, ale i mezi jednotlivými lidmi. Každý má totiž predispozice k něčemu jinému. Zároveň ale věřím v sílu tréninku. I člověk, který o sobě tvrdí, že nemá talent na jazyky, se je může naučit. Někdy stačí, když se dostane do prostředí, kde je nucen jazyk aktivně používat a pravidelně jím komunikovat. V takových situacích se člověk často naučí mnohem víc, než by sám očekával.

S tím souvisí i známé psychologické jevy, například takzvaná sebenaplňující proroctví, kam patří třeba Golem efekt nebo Pygmalion efekt. Jde o situace, kdy očekávání ze strany okolí ovlivňují výkon člověka. Pokud například někdo dítěti opakovaně říká: „Na matematiku nemáš buňky, ani to nezkoušej,“ může to pro něj být velmi škodlivé.

Dítě těmto poznámkám totiž začne věřit, přestane se snažit a postupně se s touto představou ztotožní. Naopak povzbuzení a podpora často dokážou udělat víc než kritika, zejména pokud jde o kritiku spojenou s nálepkováním. Když člověk cítí od ostatních důvěru a podporu, je větší šance, že bude mít chuť zkoušet nové věci a své schopnosti postupně rozvíjet.

Myslíte si tedy, že z pohledu mozku, coby orgánu, jsou v určitém smyslu všichni lidé schopni se naučit například cizí jazyky?

Mezi lidmi samozřejmě existují rozdíly a není pravda, že by se všichni učili všechno stejně snadno. Zároveň si ale myslím, že možnosti mozku jsou často mnohem větší, než si sami myslíme. Řada schopností se dá výrazně zlepšit tréninkem – zejména pokud člověk používá vhodné strategie. Zajímavou zkušenost jsem měl například na kurzu pro trenéry paměti. V závěrečném testu jsme měli dva poměrně náročné úkoly. Jedním z nich bylo zapamatovat si všech čtyřiačtyřicet amerických prezidentů ve správném pořadí a druhým umět zpaměti prvních sto desetinných míst čísla pí.

Kolik lidí testem prošlo?

Na kurzu nás bylo přibližně sedmdesát sedm a drtivá většina účastníků zvládla test úplně bez chyby. Smyslem tohoto cvičení bylo ukázat, že lidský mozek je s pomocí vhodných mnemotechnických technik schopen zapamatovat si i věci, které by většina lidí považovala za prakticky nezapamatovatelné.

Samozřejmě, tyto konkrétní příklady jsou spíše demonstrační. Jejich cílem je především ukázat, jaký potenciál má lidská paměť, když se s ní pracuje systematicky. Stejné principy se nicméně dají využít i v naprosto praktických situacích.

Například?

Student medicíny si takto může efektivněji zapamatovat diagnózy nebo léčebné postupy; student práv paragrafy a realitní makléř množství detailů o nemovitostech. Podstatné je, že paměť se dá trénovat a že se můžeme naučit ji používat trochu jiným způsobem, než na jaký jsme zvyklí. Proto velmi věřím v trénink. Jsem přesvědčený, že člověk může rozvíjet nejen paměť, ale i své smysly, způsob uvažování a do určité míry také schopnosti, jako je empatie či kreativita.

Zmínil jste paměťové techniky a mnemotechnické pomůcky. Zkusme to přiblížit na konkrétním příkladu. Jaké paměťové techniky jste například použil, abyste si zapamatoval jména všech amerických prezidentů ve správném pořadí?

Používal jsem takzvanou