Žila na Slovensku, v Palestině, v Íránu, v Egyptě, v Čechách a ve Švýcarsku, přesně v tomto pořadí. Světoběžnictví neplánovala, za příznivějších dějinných okolností by na sebe ani nikdy nenavlékla vojenskou uniformu. Kolo jejího osudu rozpohyboval sled událostí, jako byla předčasná smrt otce, která jí znemožnila studia. Velká hospodářská krize třicátých let, která ji vyhnala z domova hledat práci v cizině. Poté si zachraňovala krk před Hitlerem a po válce před komunisty. Přišla o maminku i většinu příbuzných, přežila svého jediného syna.

Z celé válečné slávy jí zbylo pár medailí a schovaný ústřižek s citátem Karla Čapka z roku 1926: „Není ošklivější věci, než dělá-li se z vlastenectví živnost. Je to podobná morální prostituce, jako kdyby se chtěl někdo živit svojí ctností. Slušný člověk o sobě nevytrubuje, že je národně uvědomělý, jako o sobě neprohlašuje, že je poctivý. To se snad mezi neporušenými lidmi rozumí samo sebou.“ Cesta Edity Zochovické rozhodně není jen příběhem boje žen o přijetí a respekt v armádě.

Její zmiňovaný, předčasně zesnulý otec Maxmilian Markus Weinberger pocházel ze židovské komunity v Českém Těšíně. Matka Irma ze slovenské v Novém Mestě nad Váhom. Když se jim zde 22. března 1914 narodila jediná dcera, zbývalo do vypuknutí první světové války pouhých 128 dní.

Jestli otec narukoval do armády, se neví, Edita každopádně nepřišla na svět do žádného mrtvého zapadákova. Její rodiště leželo na důležité obchodní trase v Pováží a těžilo z rozmachu železnice a mimořádně obchodně čilé židovské komunity. Už 6. července 1890 zde otevřeli pánové Mór Herzfeld, Ferencz Halaczy, Ede Dónáth, Jakub Herzog, Karol Vilmos Kellermann a Armin Löwinger Novoměstskou úvěrovou banku.

S železnicí a bankami v zádech rostly ve městě v 19. století jako houby po dešti palírny, koželužny, továrna na mýdlo, výrobna podkov a železných výrobků. Vedle toho zde žilo asi deset movitých obchodníků s obilím a vzniklo reformní gymnázium, přijímající po vzniku Československa i dívky.

Nevýhodou celého toho hospodářského kvasu bylo, že se chudší slovenští obyvatelé města cítili odstrčení a žili v nevraživém domnění, že co Žid, to